Sportoval, ale pak s tím přestal. Neměl na to čas. Kromě školní docházky na DAMU hrál v divadlech. Nakonec se musel vzdát i školy. Zhruba v tomto období začal přibírat na váze, ale to mu problém nedělalo, jak sám říkal, díky tomu nasbíral spoustu rolí.

Nadváha jako magnet na role


Komediant tělem i duší patřil od roku 1963 k hlavním tvářím Divadla na Zábradlí. Tam také rozkvetla jeho kariéra. Začalo to rolí krále Ubu, následovala role Estragona ve hře Čekání na Goddota, bravurně si poradil i s postavou ředitele Zahajovačské služby ve hře Václava Havla Zahradní slavnost.

Samozřejmě inklinoval i k filmu. Jeho první filmová role byla menší, ale nějak začít musel. Zahrál si dozorce v Kdo chce zabít Jessii, a jen o tři roky později se blýskl ve své pravděpodobně nejvýznamnější roli fasádníka Petrtýla v komedii Světáci. A pak už jel jako na páse. Mladší generace ho znali z Dívky na koštěti, kde si střihl psychiatra, Noci na Karlštejně nebo klasické pohádky Tři oříšky pro popelku.

Svou zavalitou postavou, magnet na zábavné role, začal nenávidět. Ke zlepšení váhy však nic nedělal, naopak její nárůst podporoval pivem a tučným jídlem. Začalo to s ním vypadat bledě a kolegové mu opatrně podstrkovali, že by měl jít k doktorovi. Těch se bál jako čert kříže.

Dá se říct, že od dosažení plnoletosti a nabytí svobody žádného nenavštívil. Samozřejmě věděl, že by bylo nejlepší si o svém stavu promluvit s doktorem, ale z nějakého důvodu se děsil bílých plášťů a nepříjemného pachu nemocnic.

Čekání na smrt

Před svou předčasnou smrtí trpěl cukrovkou a měl problémy s ledvinami. Lékem byla ignorace, případě několik štamprliček a pint, aby na bolesti zapomněl. Sladkému se ale vyhýbal - riziko, že zemře na cukrovku, podstoupit nechtěl.

V roce 1973 byl obsažen do role vodníka Aloise ve filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Natáčení neprobíhalo vůbec šťastně. Libíček už od začátku trpěl bolestmi a závratěmi. Nejednou se stalo, že málem omdlel. Kolegové ho prosili, aby vyhledal lékařskou pomoc, ale Libíček to razantně odmítal.

A tak se dlouho očekávaná tragédie nakonec odehrála v ten nejnevhodnější čas. Během natáčení se mu udělalo zle, neudržel rovnováhu a spadl do vody. Jeho spolupracovníci ho vylovili z Vltavy a okamžitě zavolali záchranku. Když ho záchranáři konečně probrali, Libíček strnul hrůzou - skláněly se nad ním jeho noční můry. Bryskně vstal ze země a utíkal, ale daleko se nedostal; opět upadl, a tentokrát už ho nikdo nedokázal probudit. Dodnes se ve filmařských kruzích tvrdí, že Libíček nezemřel na selhání ledvin, jak potvrdila pitva, ale strachy. Strachy z doktorů.