Jako herec se narodil
Nenajde se snad jediný filmový či televizní divák, který by neznal usměvavého „tlouštíka“ Jana Rudolfa Libíčka (28. 9. 1931 – 24. 5. 1974) přinejmenším v jedné z jeho nejméně čtyřiceti rolí, či mnoha postav na divadelních prknech. Asi v paměti dlouho lovit nemusíme, ale jen pro připomenutí. Byl jedním ze třech Světáků (1969), policistu Brookse ztvárnil ve Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), v Dívce na koštěti (1971) si oblékl bílý plášť jako psychiatr. Rok před svou smrtí „kuchtil“ v Noci Karlštejně, brodil se sněhem jako nebohý preceptor, který se snaží přimět svéhlavého prince k hodinám výuky ve Třech oříšcích pro Popelku.
Pro jeho zavalitou postavu a baculatou tvář si ho režiséři vybírali do komediálních rolí, pro postavy dobráků či nešiků nebo podvodníčků. Nikdy se mu nesplnil sen zahrát si vážnou nebo oduševnělou postavu, po které toužil.
V rodném Zlíně se vyučil zámečníkem, ale už od malička se v něm probouzel vrozený herecký talent. Proto se zhruba po roce, kdy pracoval jako dělník, přestěhoval do Prahy a na večerní škole složil zkoušku dospělosti. S vysvědčením o úspěšném dokončení středoškolského vzdělání pak mohl studovat a rozvíjet svůj talent na jedné z pražských fakult Akademie múzických umění.
Miloval život
Libíček byl v mládí sportovec a závodně hrál házenou. Zápasy zlínského týmu navštěvoval kdykoli zajel do svého rodného města. Po celý život byl i vášnivým houbařem. Ač byl velmi přátelský, byl spíš stydlivý a uzavřený, a velkou společnost nevyhledával. Proto těžce navazoval známosti se ženami, a zažil několik zklamání. Lásku našel v 50. letech po boku paní Zdeny, se kterou se oženil. Ji i její dvě dcery miloval a staral se o ně jako vlastní. O svém soukromí nemluvil, ví se ale o něm, že miloval dobré jídlo a pití. Tradují se o něm historiky o neuvěřitelné chuti k jídlu, prý vypil deset piv, aniž by na něm byly znát známky opilosti. Přejídání a nadměrné pití si vybraly svou daň v podobě zdravotních problémů, měl cukrovku a postižené ledviny.
Pro jeho zavalitou postavu a baculaté tváře si ho režiséři vybírali do komediálních rolí.
Bílé pláště
Pan Libíček nejspíš neměl tušení, že je vůbec nemocný a jak vážně. Jen si stěžoval na nějaká trápení, ale se zdravotními problémy se nesvěřil ani manželce. Měl totiž panický strach z „bílých plášťů“, odmítal zajít k doktorovi, a tak se nikdy nepodrobil žádnému lékařskému vyšetření. A pak přišel osudný květnový den, kdy se natáčela scéna se třemi vodníky (J. Libíček, V. Menšík, F. Filipovský), kteří číhají na břehu Vltavy na doktora Mráčka (J. Hanzlík), aby ho utopili.
Panu Libíčkovi nebylo ten den dobře už od rána. Během natáčení se mu přitížilo a spadnul, nejspíš v bezvědomí, do vody. Jelikož se ten den měly točit záběry pod vodou, byli na místě „podvodní kaskadéři“, kteří ho okamžitě vytáhli. Probral se, a když přijela záchranka a on uviděl bílé pláště, prý se jim snažil z posledních sil utéct, ale znova zkolaboval. Téhož dne zemřel a jako příčina úmrtí se uvádí selhání ledvin.
Scény s Janem Libíčkem ve filmu Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách se přetočily a roli vodnického Lojzíka za něho dohrál známý český herec Zdeněk Řehoř.
Zdroje: zeny.iprima.cz, www.super.cz, www.csfd.cz, tv.nova.cz
