Dobrosrdečný herec s milou tváří se nápadně podobal svému slavnějšímu kolegovi, americkému komikovi Hardymu. Nicméně tento, už na první pohled, sympaťák se narodil ve Zlíně roku 1931 a vyučil se zámečníkem. To, že by ho lákalo herectví, zjistil až během učení. Jako zámečník pak také i pracoval, ale netrvalo to dlouho. Touha po filmovém světě byla silnější, a tak se přestěhoval do Prahy, kde si doplnil vzdělání ve večerní škole. 

Když se mu podařilo dosáhnout vzdělání, které bylo nutné pro podání další přihlášky, také tak učinil. Přihlásil se na pražskou DAMU, kde ho za jeho talent dokonce obdivovali. Po pěti semestrech jej ale ze školy vyloučili. Přišla vojna a po návratu do běžného života „trajdal“ po zakouřených hospodských sálech, což mu úplně nevyhovovalo. Vrátil se tedy do rodného Zlína, kde dostal nabídku do Gottwaldova divadla pracujících. 

Dobrák, drobný podvodníček i nešika

Zde se dostal právě k těm typům rolí, které mu sedly nejvíce. Dobráci, drobní podvodníčci a tak trochu nešikové. Působil na lidi dobráckým dojmem a takový byl i v soukromí, ačkoliv o něm moc nemluvil. Víme, že se oženil a vyženil dvě dcery, pro které byl skvělým náhradním tatínkem. Miloval život, miloval jídlo a miloval pivo. 

Později se znovu setkal s Janem Grossmanem, se kterým se potkali už za jeho studiích na DAMU, nicméně kvůli jeho vyloučení kontakt ustal. Teď to ale mělo být velké. Přišel návrat do Prahy a hlavní role ve hře Král Ubu, která mu otevřela dveře k filmu.  

Pomalu ale jistě se začal dostávat do povědomí televizních diváků, a to hlavně díky rolím ve Světácích, Hříšných lidech města pražského, Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo Pane, vy jste vdova. Tyto dnes již legendární kinematografické počiny jen potvrzují, že umělec věděl, které role mu sedí nejvíce. A že pozná kvalitní scénář. 

To, jak se mu dařilo na dráze profesní se ovšem nedá říci o jeho osobním životě, přesněji o jeho zdraví. Byl to člověk korpulentnějšího vzezření, který příliš o své zdraví nedbal. K tomu měl ještě nepředstavitelnou fóbii z doktorů, takže bylo více než jasné, že toto nemůže dopadnout dobře. A bohužel se tak i stalo. 

I přesto, že si pořád na něco stěžoval, jak ho tu a támhle něco bolí, k doktorovi nešel, i kdyby ho tam měli dotáhnout svázaného. V roce 1974, když se natáčel film Jak utopit doktora Mráčka, se mu velmi přitížilo a omdlel. Kolegové mu ihned zavolali lékaře, který mu doporučil si dát oddych. Umělec to ale rezolutně odmítl a v natáčení chtěl pokračovat. 

Spadl do vody a už mu nebylo pomoci

Když se točila scéna v loďce na Vltavě s Vladimírem Menšíkem, spadl po zádech do Vltavy. Na místě naštěstí byli potápeči, kteří se ho ihned vydali zachraňovat. „Pokoušeli jsme se ho vzkřísit, okamžitě jsme přivolali záchranku, která vzápětí dorazila, a Jan se skutečně tak napůl z mrákot na chvilku probral. Jenže jak nad sebou spatřil saniťáka v bílém plášti a nosítka, propukla jeho panická hrůza, až přímo fobie z lékařů. Přestože utrpěl těžký kolaps, jak jsme se později dozvěděli, strach ho přiměl se z posledních sil zvednout a pokusil se utéct. Tak veliká byla jeho panika,“ prozradil později režisér filmu Václav Vorlíček v životopisné knize Pane, vy jste režisér. 

Jeho úprk před doktory ovšem nevyšel, zmohl se jen na pár kroků a opět se složil k zemi. Následoval tedy transport do nemocnice, ale z bezvědomí, ve které upadl, se už bohužel neprobral. Jistě vám neuniklo, že řeč je o herci Janu Libíčkovi.

Jan Libíček zemřel při převozu sanitkou 24. května 1974. 

Zdroje: cs.wikipedia.org, blesk.cz