Jan Lucemburský se už od mládí potýkal s krátkozrakostí, která byla v jeho rodě zjevně dědičná. Podle dobových zápisů bystrým okem neoplýval ani jeho otec ani otcovi bratři. Postupem času se králův zrak stále více zhoršoval, což vedlo historiky k domněnce, že mohl trpět chronickým zánětem nebo očním nádorem. Při ohledávání Janových ostatků se však tato hypotéza nepotvrdila. Vzhledem k tomu, že zcela oslepl už ve 43 letech, příčinou slepoty nejspíš nebyl ani zelený zákal, který se obvykle dostavuje v pozdějším věku.
Zpackaná léčba vedla k úplné slepotě
Králova postupná ztráta zraku tedy zřejmě byla čistě genetickou záležitostí. Středověká medicína však Janovi přesnou diagnózu stanovit neuměla a nemohla ho ani vyléčit. Když se roku 1337 vracel z křížové výpravy, uvědomil si, že na pravé oko vidí stále méně. Ve Vratislavi proto vyhledal vyhlášeného francouzského mastičkáře Barrota.
Barrot se ze všech sil snažil králi pomoci a kapal mu do oka rozličné látky včetně rtuti. Dnes se mu kvůli tomu historické spisy posmívají, že byl nevzdělaným felčarem, na jeho obhajobu ale musíme připomenout, že s výše zmíněným toxickým prvkem si ve středověku pohrávali i studovaní lékaři. Rtutí se léčilo ledacos. Zrovna oko je však natolik citlivým orgánem, že se důsledky amatérské léčby projevily ihned a neúprosně: královo pravé oko vypovědělo službu úplně.
Jan Lucemburský ve své prchlivosti nechal mastičkáře ihned zašít do koženého pytle a vhodit do Odry. Možná si tím trochu ulevil, ale oko tím nezachránil.
Jan Lucemburský
Nepomohly ani lékařské špičky
Dalšího lékaře povolal až ze Španělska. Šlo o Maura vzdělaného v arabské medicíně, která odnepaměti vykazovala lepší výsledky než ta křesťanská. V tomto případě však králi nedokázala pomoci ani ona. Maur ke svému štěstí v žádné řece neskončil, protože si chytře u Jana už předem vyžádal záruku, že se bude smět vrátit bezpečně do vlasti, ať bude léčba úspěšná či nikoli.
Poslední naději král spatřoval v týmu zkušených lékařů z francouzského Montpellier, které mu doporučil jeho syn Karel, budoucí Otec vlasti. Všechno bylo marné. Roku 1339 král oslepl i na druhé oko a stal se zcela závislým na pomoci druhých.
Jako muž nezávislého a bojovného charakteru se s tím nehodlal smířit a svou slepotu se snažil tajit, jak to šlo. Jeho hrdost i tvrdohlavost dosáhly vrcholu v bitvě u Kresčaku, ve které si neodpustil účast, ačkoli to znamenalo jistou smrt. Památnou větu "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal" mu připsal kronikář Beneš Krabic z Weitmile a není jisté, zda ji panovník opravdu vyslovil. Svým činem ale rozhodně zanechal příštím generacím nevyřčené poselství, že český král z boje neutíká, i když je třeba slepý.
Zdroje: www.stoplusjednicka.cz, www.inadhled.cz, cs.wikipedia.org
