Krom plosek nohou byl spálejej celej, vzpomíná ošetřovatelka na Jana Palacha

17. říjen 2020 četba na 3 minuty
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 se Jan Palach polil hořlavinou a zapálil

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 se Jan Palach polil hořlavinou a zapálil

Foto: Profimedia.cz

Bylo 14:45, tak akorát čas na krátkou pauzu na kafíčko. Teplý nahořklý mok si ale 16. ledna 1969 nemohla zdravotní sestra Liana Hanusová dovolit. Právě na oddělení pro léčbu popálenin Kliniky plastické chirurgie v pražské Legerově ulici, kde pracovala, přivezli hořící pochodeň číslo jedna, Jana Palacha.

O jeho činu už věděla. Byl totiž hlavním tématem všech rozhlasových stanic. I když se hned po jeho pokusu o sebeupálení nevědělo, proč to dvacetiletý tmavovlasý a tmavooký mladík, udělal, zdravotní sestřička tušila, že to bylo na protest. O politiku se sice nijak zvlášť nezajímala, s komunistickým režimem však tehdy dvaatřicetiletá rodačka z Varnsdorfu nesouhlasila. Pro server Pametnaroda.cz řekla: "Já jsem to brala tak trochu, že to byl zbytečně zmařenej mladej život, ale von tím prostě chtěl něco dokázat. On to prostě chtěl udělat a udělal to."

Služba na oddělení pro léčbu popálenin byla podle ní "za trest". Nikdo se nechtěl dívat na znetvořené lidi, ze kterých tekly tělní tekutiny, a které musely sestry zvedat bez pomoci lékařů a sanitářů. "Po té, co jsem po škole na toto oddělené nastoupila, tak jsem dobrej měsíc nemohla jíst maso. Jsem to ve všem viděla, ve všem cejtila," vzpomíná na traumatický zážitek. Když k ní na oddělení přivezli Jana Palacha, pracovala tam už rok. Aby měl z vykonaného činu radost, řekla mu dokonce, že má odezvu po celém světě, a že mu posílají květiny i ze zahraničí.

"On byl spálenej celej, kromě plosek nohou. Celej byl ohořelej, měl třetí stupeň popálenin, ale nebolelo ho to, protože měl spálená nervové centra. Ty popálené plochy mokvají a to teče, to teče jako když pustíte kohoutek, takže tenkrát jsme pod něj srolovali suchý prostřeradlo, jedna ho zvedla, udělala to samé na druhé straně a tak musel chvíli vydržet." Tak to Jan Palach vydržel tři dny. Transplantace nebyla vůbec možná, i když bylo Palachovo tělo uloženo v tzv. šokovém pokoji, stejně se tak rozsáhlý zásah ohněm, podpořený hořlavou naftou, nedal pořádně ošetřit.

Jan Palach věděl, že zemře. Zažíval však radost z veškerého "humbuku", který jeho čin vyvolal. Sestřička pravidelně podávala hlášení, povídala si s ním o květinách, které dostával a o jeho přítelkyni. "Já osobně jsem byla proti tomu jako máma, aby mi dítě uhořelo. To byl akt velikej, vlastně mezinárodní pomalu, že jo, a tak to viděli i někteří doktoři. Mám pocit, že když StB Palacha vyslýchala, jeden doktor, Radko Vrabec, si vymohl, aby u toho byl, ale o čem mluvili, to nikdo neví.“

"Když Jan Palach umřel, z nemocnice ho vyváželi tajně, protože tam byly zástupy lidí, třeba tam někdo viděl takovou stařenku, která měla orchidej, kterou tam, jak se takhle věšej ty prapory, tak tam pověsila tu kytičku za něj. Takže ten se vyvážel úplně tajně, aby se o tom nevědělo, ne z toho důvodu, že bysme ho chtěli ukrývat, ale aby to všechno proběhlo nějak tak slušně.“ Smrt svého svěřence přijala s úlevou. Především s ohledem k samotné rodině a faktu, že Jan sice měl spálené tělo, ale mozek ne. Smrt pro něj tedy byla, pokud se vezme v potaz hledisko, že za několik měsíců si na něj společnost ani nevzpomněla, podle Liany Hanusové, vysvobozením.

Akční letáky