Pražský rodák Jan Robitschek, který si později změnil příjmení na "Roček", musel kvůli protižidovským zákonům opustit gymnázium už v kvintě. Využil však aspoň nabídky židovské obce navštěvovat chemický laborantský kurz, a přičichl tak k oboru, v němž nakonec setrval celý život.
V Terezíně se prodral k práci v laboratoři, což bylo mnohem příjemnější než vynášet uhlí ze sklepa do kuchyně. V ghettu zažil hlad a soucítil s umírajícími starými lidmi, osobně si odtud ale neodnesl špatné vzpomínky. Chodil na přednášky o umění, filosofii a geometrii, a navíc si v ghettu našel přítelkyni Evu.
Scházel se s ní od července 1944 a cítil, že k nikomu jinému nikdy neměl tolik blízko. Byla pro něho ta pravá. Jejich vzájemné štěstí však na konci září přerval Janův transport do Osvětimi.
V Terezíně všichni věděli, že "Osvětim" znamená něco zlověstného. Nikdo ale netušil, kde se to místo přesně nachází a co se tam odehrává. Jan Roček viděl při příjezdu komíny krematoria a domníval se, že jde o nějakou továrnu. Když se po několika dnech dozvěděl, že se tam hromadně spalují zavraždění lidé, vůbec tomu nechtěl věřit.
Nejhorším zážitkem byl pro něj pohled na děti, které odcházely do plynové komory. "Vedli je do plynu a ony to věděly. Odhazovaly svoje lžíce, protože věděly, že už je nebudou potřebovat. Abychom si je alespoň my našli a mohli je použít," vyprávěl Roček pro sbírku Paměť národa.
Lžíce byly v táboře nedostatkovým zbožím. Nacisté podávali vězňům polévku ve starých lavorech a nočnících, aby je co nejvíce ponížili. "Z toho mělo jíst několik lidí dohromady, a neměli jsme lžíce. Museli jsme chlemstat jako zvířata," vysvětlil pamětník.
Při nejbližším náboru pracovních sil do německých fabrik se přihlásil jako soustružník kovů a byl převezen do Meuselwitzu. Z Osvětimi se tak vysvobodil, ale vyhráno ještě zdaleka neměl. Při pochodu smrti na sklonku války byl natolik vyčerpaný, že s sebou sekl na zem a předstíral, že je mrtvý. Dozorci mu ale nalili vodu do nosu, a on se zakuckáním prozradil. Jako zázrakem ho nezastřelili. Nechali ho naložit na vůz a pokračovali v cestě.
Na jednom z polí pak dozorci najednou utekli a ponechali vězně svému osudu. Jan Roček se zotavil v nemocnici a po návratu do Prahy našel svou milovanou Evu živou a zdravou. V roce 1960 společně se svými dvěma dětmi emigrovali do Dánska, odkud se dostali do Británie a dále do Spojených států. Usadili se v Chicagu a oba působili dlouhá léta jako chemici na místní univerzitě.