Dětská hvězda televizních filmů a pořadů osmdesátých let Honza Vokurka nikdy netoužil po ničem jiném než po velké a spokojené rodině. Všechno tomu nasvědčovalo už od jeho útlého mládí, jako velmi mladý se oženil a jako velmi mladý počal i prvního potomka. To byl ale jen začátek cesty, která neměla mít šťastný konec. 

Před kameru se postavil už v pěti letech a do svých devatenácti stihl zahrát něco přes dvacet rolí ve filmech, televizních pořadech i seriálech. Není divu, že jeho další krok měly směřovat na konzervatoř. Nicméně se objevil zádrhel. 

„Přišel omluvný dopis, že teda došlo pravděpodobně k omylu, že jsem se dostal na jinou školu, ale v tý době to prostě řešili tim způsobem, že jsem přijat na střední školu a že můžu přestoupit do druhýho ročníku, že to mam garantovaný. To jsem cítil trošku takový příkoří a poraženost. A možná to udělalo to, že jsem pak už v tom druháku nepřestoupil,” dokresluje situaci Jan Vokurka v pořadu České televize 13. komnata

To, co někteří herci neprožili za celý svůj život, Vokurka stihl už jako puberťák. Bohémské prostředí filmařů, dotočné a spousta pozornosti. „Asi od patnácti let jsem si prošel vším, co si kluk od těch patnácti do devatenácti let může přát. Já jsem žil z dotočných a z takových těch, jak se říká, z postele do postele. Bylo to hezký. Prožil jsem si to do těch devatenácti a dalo by se říct, že do těch devatenácti jsem se vyřádil natolik, že jsem pak už jen chtěl mít tu rodinu a mít ten klid,” popsal svou životní filosofii dětský herec. 

Myslel si, že v devatenácti ví o světě všechno

To se tehdejšímu devatenáctiletému hochovi nezdálo jako vůbec žádný problém. Ještě navíc, když měl vedle sebe dívku, kterou znal už od čtrnácti a kterou si plánoval vzít. A když to doma přestalo být k vydržení, spakoval si věci a odešel. Svou tehdejší lásku si vzal a narodila se jim první dcera. 

„Moji rodiče s tím samozřejmě nesouhlasili, ti nám nešli ani na svatbu. Říkali, že to brzy skončí. A měli pravdu. Člověk si myslí, že ví v devatenácti letech všechno. Neví. Moje první manželství skončilo po dvou, dvou a půl letech. Věčně tam byly hádky kvůli penězům, já jsem věčně byl v práci, ona doma na mateřský, takže jsem se rozešli a vlastně po dalším roce jsme se rozvedli,” popisuje krach svého prvního svazku. 

Vokurka, který ale toužil po šťastné rodině, dlouho sám nezůstal. Svou další partnerku potkal na diskotéce a po necelých dvou letech už byli opět svoji a opět přišla na svět další dcera. Manželství, dítě, rozvod. Scénář z předchozího vztahu se opakoval i tentokrát. Za rozpadem a rozkladem vztahu byl ovšem vcelku kuriózní důvod. Vokurkova tehdejší žena si totiž do domácnosti nastěhovala svou matku. 

Druhá manželka mu brala nárok na dceru

„Druhé manželství pro mě byla taková smutná etapa, vlítnul jsem do něj hrozně rychle, vůbec jsem si to nepromyslel. Moje druhá manželka se mnou odmítla jet sedmdesát kilometrů za Prahu, že by to měla maminka daleko,” vysvětluje tehdejší situaci novopečený restauratér, který dostal nabídku práce v pohostinství právě kousek od hlavního města. 

Jeho druhá bývalá manželka mu navíc odepřela vídat dceru. Nárok na to musel řešit soudně. O to více pak ještě prahnul po svém snu. Najít ženu svého života s ní mít rodinu. Jedno už ale měl jasné – ženit se nechce. Osud mu do cesty přihrál krásnu blondýnu v minisukni, jak svou budoucí partnerku sám popsal. 

„Jednoho dne mi tam přišla pracovat servírka, která řekla, já bych u vás měla zájem o práci. Tak jsem se tak otočil a koukám, vyčesaná, blonďatý vlasy, minisukně, tak to mě samozřejmě zaujalo. Tak říkám, ano, jste přijatá. No a skončilo to tak, že po nějakých třech letech jsme spolu začali žít. Našli jsme si spolu penzion, odjeli jsme na hory a tam otěhotněla. S ní jsem měl další tři děti dohromady,” popisuje zdánlivě pohádkovou romanci Vokurka. 

Smutný začátek ještě smutnějšího konce

Jenže to byl smutný začátek ještě smutnějšího konce. Nejprve se partnerům nedařilo počít, pak se blýsklo na lepší časy, když jeho milá otěhotněla, a ještě více štěstí přišlo, když se narodil chlapec. To bylo ale, co se týká štěstí, všechno.  

„Na začátku byl Honzík zdravej, všechno v pohodě. Po třech letech šel na očkování a dostal na to reakci takovou, že mu začala padat hlava, přestal chodit, přestával mluvit. Přidaly se pak záškuby svalstva takovýho rázu, že začnu lítat mimické svaly, ruce. To tělíčko si v podstatě začalo dělat, co chtělo, aniž by to on byl schopnej ovládat,” smutně vypráví o tom, jak to celé začalo. 

Lékaři nebyli schopní u malého Honzíka určit diagnózu, věděli jen, že se jedná o těžké degenerativní onemocnění centrálního nervového stému. Jeho stav se rapidně zhoršoval, stejně, jako vztah Honzy a jeho parnterky. Jednoho dne přijel na víkend na chatu a ona mu oznámila, že už nějakou dobu je s jiným mužem a že jejich vztahu je konec. Sebrala zbylé dvě děti a navždy odešla. Honza zůstal s nemocným synem sám.

Nepřál by to ani nejhoršímu nepříteli

Aby měl na dostatečnou a kvalitní péči, rozhodl se přihlásit do konkurzu o pečovatele a technika v mořském světě na pražském Výstavišti. I přes veškerou vynaloženou péči a lásku, kterou malému Honzíkovi velký Honzík dával, svůj boj malý hrdina prohrál. 

„Já jsem s nim zůstal v pokojíčku, když jsem si myslel, že spí. A on zavřel oči a zemřel,“ vypráví o posledních okamžicích se svých synem zdrcený otec. Chvíli prý seděl a vše vstřebával, až pak zvedl telefon a zavolal přítelkyni a posléze na pohřební službu. Když zaměstnanci pohřební služby přijeli, řekli Vokurkovi, ať si syna oblékne a dá do rakve.  

„Ať bych měl nepřítele jakýhokoliv, tak bych mu nikdy nepřál, aby musel zažít to, že bude ukládat vlastního syna do rakve,“ zakončil smutně Vokurka. 

Zdroje: ceskatelevize.cz, magazin.sfdb.cz