Nikdo nevěděl, odkud se vyloupla. Před guvernérem města Vaucouleurs najednou stála mladičká dívka a neodbytně ho žádala, aby ji vyslal k následníkovi francouzského trůnu Karlovi z Valois. Psal se rok 1429, celý sever Francie od Loiry na sever už patřil Angličanům a kapitulací hrozila i poslední bašta francouzské svrchovanosti, město Orléans. Jana z Arku tvrdila, že ji vyslal sám Bůh, aby pomohla Angličany odrazit a zajistila právoplatnému dědici trůnu korunovaci v Remeši. V hlavě slyšela hlasy, které jí nadiktovaly přesný postup.
Jakkoli byli guvernér a posléze i sám Karel z Valois k jejím tvrzením skeptičtí, brzy ocenili sílu sugesce. Francouzská armáda uvěřila, že je panna Johana skutečně boží velvyslankyní a pod jejím vedením je vítězství nemůže minout, když má za zády silného spojence z nebes. Angličané na druhé straně čelili nedostatku motivace k boji, protože bitva proti Bohem chráněnému vojsku musela být logicky předem prohraná. A tak se stalo, že Francouzi uhájili Orléans. Potom osvobodili Jargeau, Meung a Beaugency. Brzy nato, 16. července 1429, si Karel z Valois v Remeši nasadil na hlavu královskou korunu. Místo vděku se však začal strachovat, aby Johančina popularita nezastínila tu jeho.
(Zdroj: www.famous-trials.com)
Socha Jany z Arku v Paříži
Osudné zajetí
Zřejmě i z tohoto důvodu statečné dívce neposlal posily, když se pokoušela dobýt Paříž. Valný zájem o ni neprojevil ani poté, co ji v květnu roku 1430 zajali Burgunďané. Burgunský vévoda ji proto prodal anglickému regentovi Bedfordovi, který ji odvlekl do Rouenu k soudu.
Anglický lid musel být ubezpečen, že Bůh stál vždycky na jeho straně a Johance k vítěznému tažení dopomáhal ďábel. "Jana z Arku nebyla souzena jako kacířka ani kvůli tomu, že nosila mužské šaty, ale protože slyšela hlasy, které jí našeptávaly, aby napadla Angličany," vysvětlil historik Daniel Hobbins. "Angličané ji potřebovali vystavit světu coby podvodnici nebo zbloudilou duši ovládanou démony. Jen tak mohli ospravedlnit svou invazi do Francie."
(Zdroj: www.history.com)
Jana z Arku - vitráž v kapli kláštera sv. Benedikta v Bristow
Potupná smrt na vysoké hranici
O Johance z Arku bylo známo, že je ještě pannou, a její panenství jí dokonce zajistilo mezi Francouzi důvěryhodnost - Bůh by jim jistě neposlal na pomoc nějakou kurtizánu, neboť osobně preferoval (při nejmenším od doby Kristovy matky) neposkvrněné dívky. Pro anglické soudce to byl problém. Odsoudit čistou pannu k smrti ohněm bylo jaksi nevhodné a jejich vlastní lidé by to nepřijali. Nezbylo, než Johančino panenství zpochybnit. Fakt, že nikdy neměla styk s mužem, ještě nic neznamenal. Obcovala přeci s ďáblem, a to je ještě horší.
Důkaz o tom chtěli soudci podat přímo při její popravě. Tvrdili, že klínu neposkvrněné dívky by se plameny nedotkly, ale Johančin zachvátí jako peklo samo. Nechali proto postavit na svou dobu velmi neobvyklou hranici: kůl, k němuž měla být odsouzená připoutána, stál na vysokém lešení, aby jí bylo vidět zespodu pod šaty. Každý obyvatel Rouenu se tak mohl na vlastní oči přesvědčit, že Johančino ohanbí hoří.
Teprve po této potupné popravě se Karel z Valois vybičoval k aktivitě a dobyl Paříž. Janu z Arku rehabilitoval a prohlásil ji za oběť justičního omylu. Katolická církev ji od roku 1920 dokonce uznává jako světici.
(Zdroj: www.britannica.com)
