Nehezká tvář

Když 30. května 1536, pouhých jedenáct dnů po popravě Anny Boleyonové utichly v paláci Whitehall svatební zvony a Jindřich VIII. se potřetí oženil, španělský vyslanec o Janě Seymourové napsal: „… je střední postavy a není to žádná kráska.“ Dokonce uvažoval, zda její jedinou předností, kterou krále zaujala, není její „talent“ v ložnici.

I dobové prameny zmiňují, že mnoho dvořanů jeho volba překvapila. Nepovažovali ji za hezkou. Měla úzké rty, bledou pleť, světlé vlasy a „bledé“ oči. Její strnulý výraz tváře nevyzrazoval jakékoli emoce. V pase byla objemnější, než se očekávalo od urozených dam té doby.

Na vdavky byla poměrně stará, což také naznačuje, že pro muže nebyla nikterak atraktivní a nestáli o ni. Její mladší sestra i vznešené vrstevnice byly již vdané. V pramenech se rok jejího narození různí – od 1504 po 1509, obvykle se udává 1508. Táhlo jí tedy na třicet.

Co víc, Jana, na rozdíl od Jindřichových prvních dvou manželek, nebyla ani vzdělaná. Neuměla číst, psát, údajně zvládla jen svůj podpis. Vynikala ale ve vyšívání, které Jindřich obdivoval. Kvůli tomu ji zcela jistě za manželku nepojal. Čím si ho získala?

Krásná duše

„Král vyšel z pekla do nebe pro jemnost této a haštěřivost a nespokojenost té druhé,“ zapsal po svatbě královský ministr sir John Russell, dle kterého byla Jana „nejkrásnější ze všech Jindřichových žen“ a „nejlaskavější ženou, kterou kdy znal“.

Také italský učenec, kněz a diplomat Polydore Verdi, který žil v Anglii o ní soudil, že byla „ženou nesmírně půvabnou jak povahou, tak vzhledem“. Jana skutečně byla velmi pokorná a mírná, milá, vlídná a laskavá, cudná a zdrženlivá, tichá. To byly vlastnosti, kvůli kterým si ji král zamiloval, a proto i pro něho byla krásná.

Jana na tudorovský dvůr přišla jako mladá dívka, jak se předpokládá kolem roku 1527. Nejdříve byla družka královny Kateřiny, o pět let později se stala její dvorní dámou. Sloužila i královně Anně.

Video ukazuje, jak mohla ve skutečnosti královna Jana vypadat:

Zdroj: Youtube

Zamilovaný král

Anna byla sice velmi pohledná, ale Jindřich stále více poznával, že není žena, jakou si představoval. Měl její výbušnosti a popudlivosti, jak se říká, dost. Začal se zajímat o ženy u dvora, obzvláště o Janu. Ta byla pravým opakem Anny. Navíc krále přitahovala i skutečnost, že její matka porodila šest zdravých synů. A král byl dědicem přímo posedlý, jak se ví.

Předpokládá se, že o Janu projevil zájem už v roce 1534. Ta královy dárky a sexuální návrhy údajně cudně odmítala, zároveň mu ale dávala najevo, že o něho stojí… Veřejně se jí ale začal dvořit až pár měsíců před uvězněním Anny v Toweru.

Láska…

Jana byla bezesporu Jindřichovou nejoblíbenější manželkou. Jaké city měla Jana ke králi, je tak trochu předmětem dohadů. Koneckonců, už to nebyl žádný krasavec, znala i jeho výbuchy, byla svědkem „bouří“ u dvora, věděla, že snadno může upadnout v nemilost. Ale král si ji vybral, a zřejmě neměla výběr. Její rodina ale jejím sňatkem získala postavení, své bratry prosadila do vysokých funkcí u dvora. Sama si role královny užívala. Utrácela, například, obrovské sumy za bohatě zdobené šaty. Během krátké doby jich měla víc než Kateřina dohromady.

Když otěhotněla, Jindřich měl nesmírnou radost. Poté, co ho astronomové ujistili, že to bude chlapec, rozmazloval ji tak, že když měla chuť na křepelky, nechal je poslat z kontinentu, protože v Anglii nebyla jejich sezóna. Po dlouhém a těžkém porodu pak Jana 12. října 1537 splnila Jindřichovi i jeho velké přání – dala mu syna Eduarda. O pár dní později u ní nastaly poporodní komplikace a dne 24. října zemřela.

Jindřichovi to zlomilo srdce. Na dlouhé dny se zavřel do svých komnat, nevycházel ven a další tři měsíce chodil v černém. Jana jako jediná z jeho manželek měla královský pohřeb. Byla také jediná žena, jíž garderobu si ponechal. Do konce života Jindřich prohlašoval, že těch osmnáct měsíců s Janou bylo nejlepším obdobím jeho života. O deset let později byl pohřbený vedle ní, jediné ženy, která mu dala dědice, ženy, kterou měl ze všech nejraději.

Zdroje: tudortimes.co.uk, www.historyhit.com, www.hrp.org.uk