Jánošíkova zbojnická kariéra byla překvapivě krátká, trvala zhruba dva roky. Rodák z Terchové začal loupit poté, co ho rodiče vykoupili z vojenské služby, kterou nenáviděl stejně jako celou monarchii. V mládí se účastnil povstání proti Habsburkům, ale nakonec byl přinucen vstoupit do císařské armády, což se mu přirozeně zajídalo. Když se konečně vojenského kabátce zbavil, spřáhl se s lupičem Tomášem Uhorčíkem a naučil se od něj zbojnickým manýrům.
Uhorčík se v té době rozhodl, že započne spořádaný život. Oženil se a usadil se v obci Klenovec, kde přijal k všeobecnému údivu pozici strážníka. Vedení zlodějné bandy přenechal Jánošíkovi.
Představa, že zbojníci opravdu brali bohatým a dávali chudým, je nanejvýš romantická. Jánošík se svými druhy v první řadě hleděli obohatit sami sebe, ačkoli byli ochotni směnit s vesničany nakradené drahocenné klenoty za pouhé potraviny, čímž se vlastně vzdávali části zisku. Každopádně však neokrádali jen bohaté šlechtice, ale také statkáře, prosté obchodníky a osamělé vdovy.
A pak tu byla vražda. Obžaloba tvrdila, že Jánošíkova banda zabila faráře Juraje Vrtíka z Domaniže. Ačkoli se Jánošík k mnoha loupežím přiznal, podíl na vraždě striktně do posledního dechu odmítal. Jeho obhájce Baltazar Palugyai poukazoval na nedostatek důkazů a požadoval pro něj milost. Soud ale Jánošíka shledal i přesto vinným ve všech bodech obžaloby, nechal ho mučit a pověsit na hák.
Krutá smrt 25letého zbojníka měla být zřejmě v první řadě exemplární a odradit jiné zločince od páchání podobných skutků. Je nasnadě, že ačkoli nešlo přímo o sociálně založeného národního buditele, jak byl později často vykreslován, drsný trest určený nejhorším vrahům si přecijen nezasloužil.
