Jezuitské a františkánské misii se v Japonsku dařilo nad všechna očekávání. Obyvatelé ostrovů sice zpočátku raději obchodovali, než by konvertovali k novému náboženství, když ale zjistili, jak jsou kněží vzdělaní a pyšní se řadou výdobytků moderní doby, jako byly hodiny, brýle nebo hrací skříňky, rádi si novou víru přivlastnili. V roce 1582 se počet pokřtěných pohyboval okolo 150 000 lidí a neustále stoupal. O pět let později však státník Tojotomi Hidejoši vydal první protikřesťanský edikt.
Hlavní příčinou byl strach japonské elity, že přijde o své postavení. Obávala se přílišného vlivu cizinců, zničení své kultury a především rovnostářských řečí křesťanů tom, že i samuraj skončí v tom samém nebi jako obyčejný rybář. Smyčka kolem misionářů se pomalu, ale jistě začala utahovat. Do 20 dnů měli opustit Japonsko. Ačkoli zákaz nebyl přísně vymáhán, položil základy pronásledování křesťanů.
Pomník jednoho z misionářů svatého Františka Xaverského.
Když se kapitán chlubí
Poslední kapkou bylo ztroskotání španělské lodi San Felipe, ke kterému došlo 19. října 1596. Loď se vyplavila na území regionu Urado, který spravoval konzervativní Motočik Čósokab. Ten trosečníky pozval na hostinu, aby se dozvěděl, co Španěle k japonským břehům přivedlo. Bohužel, kapitán Francisko de Olandio se začal nadšeně chlubit španělskými plány, jak ovládnout svět. Jeho součástí měli být i křesťanští misionáři. Když se o kapitánových slovech dozvěděl Hidejoši, zpanikařil. Začal tvrdit, že křesťané jsou špióni. Tím byl zpečetěn osud 26 misionářů, kteří byli zadrženi v oblasti Kansai.
Bylo 5. února roku 1597 a na vrcholu kopce v Nagasaki to bzučelo jako ve včelím úle. 26 zatčených křesťanů klečelo pod dřevěnými kříži a měli poslední možnost vzdát se své víry. Skloněné hlavy a pevně sepnuté rty byly jasnou odpovědí. Mlčel dokonce i dvanáctiletý chlapec. Postupně tak byli připoutání na kříže a ponecháni svému osudu.
Šílené mučení
Situace se ovšem pro věřící už nezlepšila. Hidejošiho nástupci, šógun Tokugawa Hidetada a jeho syn Tokugawa Iejasu, zaujali ke křesťanství v prvních desetiletích 17. století ještě násilnější přístup. Věřící byli pronásledování a nuceni vzdát se víry. K tomu mělo pomoci mučení. Mezi to klíčové patřilo tsurushi neboli obrácené oběšení. Lidé byli svázání za nohy a hlavou dolů spuštěni do žumpy. Jedna ruka byla přivázána za zády a druhá byla volná, aby oběť mohla dát najevo, že se vzdává. Jáma pak byla zapečetěna dřevěným poklopem. Po několika dnech bez jídla a vody, se stoupajícím krevním tlakem v hlavě, se buď jedinec zřekl křesťanství nebo zemřel.
Mezi další známé praktiky, které se používaly k mučení jezuitských misionářů a věřících, bylo topení, opalování ohněm nebo pomalé krájení bambusovými pilami. Hlavní komisař také drtil končetiny, amputoval prsty a těhotné vkládal do kádí se studenou vodou, dokud neporodily. Křesťanští rolníci byli oblékání do slaměného kabátu, politi olejem a zapáleni. Kličkování, obraty a panické pohyby obětí dali této mučící metodě název - mino odori neboli tanec s pláštěnkou.
Dlouholeté mučení
Metod, jak přimět lidi, aby se zřekli své víry, bylo nekonečně mnoho. Například v nynějším letovisku Unzen Hell nedaleko Nagasaki byly využívány sirné vroucí prameny, v nichž byli oběti uvařeny za živa před členy rodiny a dalšími přihlížejícími. Lidé se také házeli do jámy naplněné hady.
Ve dvacátých letech 17. století použil guvernér Nagasaki všechny prostředky potřebné k nalezení křesťanů. Chodil dům od domu a každého jednotlivce nutil, aby se identifikoval jako nekřesťan. Nejdříve měli lidé šlapat po papírových nebo dřevěných křížích. Poté byly vyráběny speciální dlaždice s vyobrazeným Kristem. Pokud někdo odmítl, nechal ho zbít nebo ho rovnou poslal na mučení. Ženy pak nutil plazit se po ulicích nahé. Pronásledování křesťanů trvalo až do roku 1644. V roce 1643 měl seznam mučedníků 1 648 jmen .
Zdroj:
