O kanibalismu v japonské armádě se dlouhou dobu nesmělo psát ani ve Spojených státech. Jen jeden novinář se krátce po válce zmínil o tom, že těla několika zajatých amerických vojáků byla Japonci zkonzumována, a příbuzní obětí se doslova zhroutili. Znesvěcení těl nepřátel nicméně roku 1946 vyšetřovaly i japonské soudy a několik vysokých důstojníků bylo odsouzeno k trestu smrti.

Až do 90. let minulého století se mělo za to, že některé japonské jednotky se za druhé světové války uchylovaly ke kanibalismu z důvodu hladovění. Historik Yuki Tanaka ve spolupráci s australskými vědci však na základě dobových dokumentů dospěl k závěru, že hlad často nebyl hlavním motivem. "Armáda byla silná, vojáci měli dostatek brambor, rýže i sušených ryb. Myslím, že snědení zajatců zesilovalo jejich pocit vítězství a utužovalo vztahy, protože to tabu kanibalismu porušili společně," uvedl Tanaka.

Některá svědectví hovoří o aktech téměř rituálních: z těl zajatců se prý někdy nejprve vyňala játra, která měla strávníkovi dodat nezměrnou sílu.

Tanaka napočítal zhruba stovku zdokumentovaných případů kanibalismu, jehož se japonská armáda dopouštěla zejména na australských a indických zajatcích. Jistý Pákistánec, který byl zajat při japonské invazi do Singapuru a odvezen k nuceným pracím na Nové Guineji, po válce vypověděl: "Viděl jsem na vlastní oči, jak japonští vojáci zabili a snědli jednoho vězně denně po dobu minimálně 100 dnů." Maso prý bylo nebožákům někdy z těla odsekáváno i zaživa.