Pokud dnes v ulicích japonských měst narazíte na dívku oblečenou a nalíčenou jako gejša, nejspíš půjde o studentku v převleku, která chce jen připoutat pozornost turistů. Pravá gejša se totiž frekventovaným místům vyhýbá a s turisty se fotit nesmí. Dle tradice by u sebe neměla nosit ani mobilní telefon či jiný výdobytek moderní doby. Uvidíte-li pouliční "gejšu" ťukat do smartphonu, máte jistotu, že to žádná gejša není.
S tou pravou se můžete setkat ledatak na soukromém večírku bohatých mužů v nějaké pekelně drahé čajovně či restauraci. Služby gejši nejsou z levného kraje a neobjednávají se do laciného prostředí. Jejich náplň se od dob minulých příliš nezměnila - stále jde předně o umělecké vystoupení doplněné o sofistikovanou konverzaci. Pracovní podmínky jsou už však mnohem přívětivější.
Gejši ukradly živnost hudebníkům a šaškům
V konzervativně založeném městě Kjóto stále není zvykem, aby práci gejši vykonávala vdaná žena. V Tokiu a jiných moderních centrech se však na to už tolik nehledí. Co je nicméně hlavní, dívky se dnes stávají gejšami až po ukončení střední školy a na základě vlastního rozhodnutí. Mnoho se jich ale do tohoto řemesla nehrne. Podle odhadů v dnešním Japonsku působí už jen 1000 až 2000 gejš, zatímco ještě v roce 1920 jich bývalo okolo 80 tisíc.
Dívkám, které se na práci gejši připravují, se říká maiko.
Historicky první gejšou byla jistá nevěstka z Fukagawy, která si okolo roku 1750 ke své profesi přibrala i "vedlejšák" v podobě hudebních a pěveckých vystoupení. Její nápad se setkal s obrovským nadšením; o zábavu bohatých se totiž do té doby starali jen mužští hudebníci a dvorní šašci. V uměleckém představení přitažlivé dívky však bylo něco magického a vzrušujícího. Netrvalo dlouho, a gejši si vytvořily vlastní organizace i pravidla hry. Na budoucí povolání se dívky připravovaly často už od svých šesti let, aniž měly na vybranou. Celý život poskytovaly zábavu movitým zákazníkům a osobních vztahů se musely vzdát. Bylo nepřípustné, aby se gejša zamilovala, nebo se snad provdala za muže svého srdce. Někdy se stávalo, že ji pojal za manželku její stálý zákazník. Od toho momentu už pak nemohla povolání gejši vykonávat.
Fyzická láska nebyla na prodej
Ačkoli se gejši mohly oddat zákazníkovi i tělem, měly tak činit pouze z vlastní vůle a nesměly si za to nechat zaplatit. Toto pravidlo nebylo ustanoveno z nějakých vyšších etických důvodů, ale jednoduše proto, že na prodávání fyzických půvabů gejši neměly licenci. V cestě jim stály luxusní kurtizány, které se obávaly konkurence, a prosadily si na úřadech příslušné zákony.
V méně nablýskaných městech a čtvrtích však někdy ženy zákon obcházely tím, že se zaregistrovaly jako gejši i jako nevěstky zároveň. Právě v těchto ne zcela legálních podnicích docházelo k případům, kdy učednice v den nástupu do funkce gejši byla nucena dát své panenství do dražby a strávit noc se zákazníkem, který byl ochoten zaplatit nejvyšší částku.
Oficiálně však měly gejši nabízet mužům jen umění a iluze. Byly jejich "druhými manželkami", které na rozdíl od těch "prvních" nemusely vystupovat tiše a skromně, ale naopak se chovaly nezávisle až živelně. Byla s nimi zkrátka mnohem větší zábava.
Zdroje: en.wikipedia.org, iamaileen.com
