O japonských válečných zločinech se mluví také jako o asijském holocaustu nebo japonských zvěrstvech. A to bez přehánění.

Smrt mrazem


Úplně by postačilo zmínit útok na Pearl Harbor, který připravil o život kolem 2 000 lidí a podnítil USA ke vstupu do války. Méně známá je okupace neutrální britské kolonie Malajsko, kterou japonská armáda podle Haagské úmluvy dopředu neupozornila, nebo nenavrhla ultimátům, které by vedlo ke kapitulaci. Válečné zločiny to v obou případech jsou a patří k těm "mírnějším".

Japonská armáda se během druhé světové války podílela na mučení krutými experimenty i testování chemických zbraní, jež byly úmluvou taktéž zakázány.

Nechvalně známá jednotka 731 podrobovala své oběti vivisekcím (pitvám zaživa) bez jakýchkoliv anestetik a zkoušela na nich biologické zbraně - nakazily je určitým patogenem a sledovali, za jak dlouho člověk zemře.

Jeden z nejčastějších experimentů měl pomoci s léčením omrzlin. Při něm zajatci vyhrnuli rukávy a jeho končetiny polévali studenou vodou, dokud nepromrzly na kost. S amputací horních končetin přicházely na řadu nohy. "Zbytky" člověka následně sloužily k posouvání léčby různých onemocnění, nejčastěji byl nakažen morem, tyfem, cholerou nebo antraxem. První údaje hovořily o cca 3 000 mrtvých, v roce 2002 se číslovka obětí vyšplhala až k půl milionu, mezi nimiž byli převážně Číňané.

Paradoxem je, že velitelé, přes které prošel rozkaz na kruté experimenty, nebyli za válečné zločiny souzeni, předali-li spojencům výsledky svých pokusů.

Plán nakazit Ameriku morem


Mor jako biologickou zbraň plánovala japonská císařská armáda vyzkoušet na civilistech v USA. Operace pojmenována noční třešňové květy měla za cíl nakazit San Diego a Kalifornii. Než Japonci tuto smrtelnou pohromu uskutečnili, válka skončila. Trvala-li by o několik měsíců déle, svět by se choulil před další pandemií moru.

Mezi nejčastější chemické zbraně v arzenálu císařské armády během druhé čínsko-japonské války a druhé světové války byl slzný plyn, fosgen, nebo chlor. Yperit, plyn leptající sliznici, začali Japonci používat v druhé polovině roku 1939 proti čínské armádě.

Kanibalismus jako řešení hladu i rituál


Prvotním důvodem kanibalismu byl nedostatek potravy. Zásobovací linky Japonců operujících v odlehlých částech Asie a Tichomoří se stávaly terčem spojenců a vojáci na následky hladu onemocněli a zemřeli. Do svého jídelníčku nakonec museli zařadit jak válečné zajatce, tak i civilisty.


Pojídání lidí se v některých jednotkách stalo rituálním, tedy nezávislým na tom, zda mají, nebo nemají jídlo. Řádové vojáky k tomu podněcovali fanatičtí velitelé, jako důvod udávali budování "válečného ducha". A vojáci museli poslechnout, jinak by se sami stali potravou.



Protože ve vojenském a mezinárodním právu nebyla o kanibalismu zmínka, soudili se hříšníci jako vrazi. Nejznámější je případ generálporučíka Jošio Tačibana, jenž byl za vraždu spojeneckých letců a kanibalismus odsouzen k smrti oběšením.