Důvodem, proč Rádžputové tyto pro mnohé nelidské rituály založili, byly jejich války s Afghánci, Mughaly. Dobrým příkladem je válka mezi Puránem Málem z Raisiny a brutálním afghánským Šér Šáhem Súrím. Pakliže se po vítězství Mughalové dostali k mrtvým tělům káfirských žen, znásilňovali pak i jejich mrtvá těla. Rituální sebevraždy vznikly proto, aby Rádžputové tomuto znesvěcení zabránili. Když po bitvě Mughalové vrthli do bran města, nenašli jediné ženské tělo, živé ani mrtvé.
Na ukázku s filmu, kde je džauhar proveden, se podívejte zde:
Nedodržené afghánské sliby
Sebevraždy provázel zpěv védských manter brahmínských kněží, rádžputské ženy ve svatebních šatech spolu se svými malými dětmi zmíraly v plamenech santalového dřeva. Tento osud civilistů byl jakýmsi únikem před jejich osudem jako zajatců. Když byla válka prohrána, muži byli zabiti, ženy znásilněny a zabity nebo spolu s dětmi prodány do otroctví coby vítězná kořist. Rituály džauhar ani saka se údajně nikdy neprováděly, když Rádžpútové válčili s jinými hinduisty. Důvodem bylo to, že od nich mohli očekávat důstojné zacházení i jako poražení nebo zajatci.
Rádžpútští muži a ženy nemohli být zajati živí. Přesto však historie zaznamenala jen velmi málo případů, kdy rádžputský král po odvrácení bitvy požádal o mír a Mughalové souhlasili s mírovými podmínkami, jen aby po kapitulaci a po otevření bran rádžpútské rodiny navzdory slibu povraždili. Jinak to bylo s již zmíněnými Afghánci.
Rádžpútský obřad Jauhar, 1567, jak jej vylíčil Ambrose Dudley v Hutchinsonově Historii národů, cca 1910.
Džauhar versus saka
Aby měli možnost tento osud zvrátit, přišli indičtí Rádžpútové s rituálním obřadem zvaným džauhar, který má spojitost se známým satí neboli sebeupalováním vdov na pohřebních hranicích jejich zesnulých manželů. Mezi džauharem a satí však existují podstatné rozdíly, z nichž ten nejdůležitější je, že džauhar se prováděl pouze během války a týkal se žen i dětí, a navíc v době, kdy jejich manželé a otcové ještě žili.
Jak probíhal džauhar
Džauhar se odehrával v noci. Rádžputské ženy se oblékly do svatebních šatů a spolu se svými dětmi skončily život v plamenech. K tomu jim zpívali brahmínští kněží. Druhý den ráno pak čekal obřad saka muže. I ti se vykoupali a oblékli šafránové šaty, čelo si potřeli popelem svých žen a dětí a do úst si vložili list tulsi. Takto připraveni se vydali na cestu, aby buď porazili své nepřátele, nebo si došli pro smrt.
Sebeupálení hinduistických žen během obléhání Čittorgarhu v roce 1568.
Pevnost Čittor: Tři nejslavnější džauhary v historii
Prvním ze slavných džauharů je sebevražda v pevnosti Čittorgarh či Čittor v roce 1303. Jednu z největších a nejslavnějších pevností v Indii se rozhodl alespoň dle epické básně obléhat sultán z Dillí Alauddin Khilji, který se doslechl o kráse rání, manželky panovníka rany Rawala Ratana Singha. Sultán si chtěl krásku přidat do svého harému. Bohužel však zvolil lest. Chtěl krásku spatřit pod záminkou, že pak pevnost obléhat přestane. Slibu ale nedostál a ranu zajal. Jeho manželka vymyslela plán, jak svého muže zachránit - další lest: Vyslala k sultánovi posly a souhlasila, že se k němu připojí, pokud ji bude smět doprovázet 700 žen jejího postavení. V každém z palantírů, v nichž se pak ženy vezly, rání ukryla několik po zuby ozbrojených rádžputských bojovníků, kteří se tak dostali do sultánova tábora a ranu osvobodili. Bohužel však došlo k bitvě, v níž většina z 2000 bojovníků včetně rany padla. Jejich ženy a děti se nechtěly sultánovi vzdát, proto spáchaly džauhar. V téže pevnosti byly pak provedeny tyto rituální sebevraždy ještě dvakrát.
Druhý džauhar v Čittoru se stal v roce 1535, kdy byl pod regentstvím rání Karnavati, vdovy po ranu Sangovi. Království ohrožoval Bahadur Šáh z Gudžarátu. Rání se chtěla porážce vyhnout a raději se všemi ženami spáchala džauhar, zatímco rádžputská armáda vyrazila vstříc obléhající muslimské armádě a spáchala saku.
Poslední džauhar se v pevnosti dehrál v září 1567. Tehdejší rana Udai Singh II., jeho synové a královské ženy při obléhání unikli tajnými cestami a pevnost byla ponechána pod velením Džajmala Rathora, který však byl nepříteli zabit. Zbylí válečníci si uvědomili, že nemají proti přesile šanci a rádžputské ženy spáchaly v noci 22. února 1568 n. l. džauhár a muži pak saku.
Ač se naší „moderní“ civilizaci zdá tento způsob úniku jistě krutý, s vidinou osudu žen a dětí je možná daleko svobodnější volbou.
Zdroje:
