Jeanna Giese - dívka, která přežila vzteklinu, vstoupila do síně medicínských neuvěřitelností a stala se hvězdou. Bylo jí patnáct, když vycházela z kostela a ještě plná křesťanské lásky k bližnímu se sehnula pro zraněného netopýra batolícího se po zemi. Netopýr byl slabý, ale zoubky mu sloužily dobře.
Rána, kterou Jeanně způsobil na ruce, však byla malá. Rodiče ji pro jistotu vydezinfikovali, ale žádná možná rizika jim na mysl nepřišla. Za tři týdny začalo být dívce zle. Trpěla sliněním, dvojitým viděním, brněním v levé paži, zvracela. Vzteklina u ní propukla naplno a bylo pozdě na všechno. Na vakcínový koktejl, na léčbu, na sebemenší pozitivní prognózy. Jeanna však ve svých potenciálně posledních hodinách narazila na doktora Rodneye Willoughbyho, specialistu na infekční choroby z dětské univerzitní nemocnice Milwaukee ve Wisconsinu.
Ten vyrůstal v Jižní Americe a v mládí viděl stovky vzteklých psů, ale nikdy se nesetkal s nakaženým člověkem. Narychlo se ponořil do všemožných lékařských studií o vzteklině. A napadlo ho jediné: „Přišlo mi, že vzteklina je softwarový problém. Napadá nervový systém. Pokud bychom ho vyřadili na dost dlouhou dobu z provozu, aby se zabránilo jeho zhroucení, dali bychom tím možná čas imunitnímu systému se s virem poprat…“ Řekl rodičům, že mohou dát svou dceru do hospicové péče a čekat, až umře, nebo souhlasit s pokusem – uvedením do kómatu, během něhož budou dívce podporovat životní funkce a podávat silné dávky antivirových léků. Že jde o netestovaný postup, který se pravděpodobně nezdaří. Ale i tak šlo o snadnou volbu.
Virus vztekliny.
Bylo to poprvé, kdy se medicína o něco podobného pokusila. Nebylo jisté, jak bude léčba fungovat, jak rozsáhlé bude po případném probrání pacientky mozkové postižení. Ale nebylo co ztratit. Kóma, do něhož Jeanne uvedli, bylo tak hluboké, že dívka byla jen vlásek od smrti. Setrvání v takovém stavu je samozřejmě nebezpečné, byť by trvalo pár hodin. To doktor Willoughby dobře věděl: „Reakci imunitního systému jsme zaznamenali až po týdnu. Dobré znamení, ale nás ochromoval strach – co když přemůžeme vzteklinu, ale následkem kómatu bude silně postižená? Neschopná pohybu, řeči, polykání, jakékoli činnosti?“
Desátý den Jeanna otevřela oči. Nikdo netušil, zda vnímá. Lékař řekl matce, aby k ní šla a sejmula si z tváře chirurgickou masku. „Pokud vás pozná, je to dobré,“ řekl. Jeanna na matku zareagovala… Po probuzení se chovala jako malé dítě. Museli ji znovu učit mluvit, chodit. Ale její rekonvalescence byla neuvěřitelná. Už za rok se vrátila ke své lásce – jízdě na koni.
Vystudované bioložka je dnes dospělá žena, provdala se a má tři děti. Také má psa, dva králíky, šest ptáků. Zvířata miluje. Chce si otevřít útulek pro ohrožená zvířata, včetně netopýrů. „Proč bych se jich měla bát?“ ptá se.
Její léčba stála 800 000 dolarů. I to je možná jeden z důvodů, proč metoda mezi ty „standardní“ nepatří. A také fakt, že od té doby se k podobnému experimentu přistoupilo u několika jiných pacientů. Nikomu dalšímu však už život nezachránil. Proč žije Jeanna, je stále záhadou. Doktorovi Wiloughbymu dodnes přicházejí žádosti o konzultace a pomoc od jeho kolegů z různých částí světa. Dostává srdcervoucí fotografie dětí v křečích, s pěnou u úst, v hrůze se snažící ze všech sil odstrčit sklenici s vodou. Pomoci jim nedokáže. „Vzteklina je bestie. Nenávidím tuto nemoc,“ říká.