Španělské inkviziční procesy byly v první řadě zaměřeny vůči konvertovaným židům a muslimům, u nichž panovalo podezření, že stále tajně praktikují svoje původní náboženství. Z technik mučení se pak upřednostňovaly takové, při kterých netekla krev; hlavní slovo měl skřipec, hojně se praktikovalo vytažení oběti za ruce spoutané za zády nebo lití vody do úst. Tím nechceme španělskou inkvizici obhajovat, neboť i nekrvavé mučicí metody způsobovaly vyslýchaným ukrutnou bolest a na hranici skončily desetitisíce nevinných lidí. Používání nástrojů typu jehlan je v tomto případě nicméně sporné.

Záměr téměř humánní

Mučicí jehlan, přezdívaný také Jidášova stolice či Jidášova kolébka, se objevil v době vrcholícího humanismu na přelomu 15. a 16. století, kdy přední evropští vzdělanci krvavé mučicí techniky odsuzovali jako barbarské. Boloňský soudce Ippolito Marsili jehlan představil coby důmyslné zařízení odpírající mučenému spánek. Pokud se na něj někdo usadil, musel zatnout svaly, aby ostrá špice konstrukce nepronikla do jeho útrob a nezpůsobila mu palčivou bolest. To znamenalo, že nesměl (a ani nemohl) usnout.

pinterest
Je nám líto, ale vložený obsah již není dostupný.

Původní účel však jehlanu nebyl dopřán naplnit, protože sadisticky orientovaným mučitelům byly humanistické tendence ukradené. Vyslýchané osoby na něj rovnou nabodávali buď konečníkem nebo vagínou a pro zvýšení utrpení jim k nohám přivazovali těžká závaží.

Středověk? Omyl! Osmnácté století

Neobvyklé mučicí nástroje typu jehlan neměly moc šancí ujmout se v oficiálních vyšetřovacích procesech. Například v českých zemích kati mezi 15. a 18. stoletím dodržovali přesně stanovený postup: "mírný" stupeň mučení představovala palečnice, pak se přistoupilo k drcení kloubů a nakonec přišel skřipec.

Kdo však těmto pravidlům nepodléhal, byli nevolníci připoutaní k šlechticům spravujícím jednotlivá panství. Tito drobní sedláci neměli dovolání u státních úřadů a museli se podvolit vůli (a často zvůli) místních soudů panských. Z období selských povstání v 70. letech 18. století se dochovala zpráva hraběte Trautmannsdorfa, ve které mimo jiné stojí: "Na každé návsi a před každým zámkem jsou vidět mučicí nástroje. Bouřivší se sedláci jsou zavíráni do želez, musí sedět na zašpičatělém kolíku, pronikajícím jim hluboko do masa. Na nohy jsou jim přivazovány kameny."
(Zdroj: dvojka.rozhlas.cz)

Zdá se tedy, že princip dřevěného jehlanu jako mučicího nástroje využívala hlavně sadistická šlechta, která se svými poddanými mohla zacházet podle vlastního uvážení bez jakékoli vyšší kontroly. Přítrž jejímu řádění učinil až Josef II., který kruté mučení obecně zakázal a z fyzických trestů ponechal jen výprask holí.

Zdroje: en-academic.com, www.theatlantic.com