Pro vstup do konventu západní církve existovalo několik důvodů. Od náboženského přesvědčení, po útěk z nuceného sňatku, přání získat vzdělání nebo v některých případech vyloučení z rodiny z politických či ekonomických důvodů. V řádové komunitě se tak setkávaly ženy různého smýšlení o své životní cestě, které se, jak se dá předpokládat, během času měnilo.
Nedobrovolný pobyt, touha po dobrodružství, zklamání nebo nečekaná zamilovanost. To vše mohlo vést k tomu, že jeptišky porušily slib cudnosti a oddaly se tělesným radovánkám. Jak ukazují historické prameny, nebylo to nic neobvyklého.
Jeptišky a celibát
Pod pojmem „celibát” se skrývá závazek žít bez pohlavního styku. „Zdrženlivost je božím darem, jímž se duchovní snáze a s nerozděleným srdcem mohou svobodněji oddat Bohu, Kristu i lidem,” vysvětluje Kanonické právo. Už ve středověku byl ale kritizovaný a vedly se diskuse o jeho zrušení.
„Jeptišky měly v tzv. době temna více příležitostí odchýlit se od svých slibů,” říká výzkumnice Mary C. Taylor. „Klášter pravidelně opouštěly, aby navštívily příbuzné a přátele. Chodily na oslavy a hostiny, kde zněly milostné písně, sladká slova dvoření nebo docházelo k samotnému aktu. I přesto, že v řeholi byly za své panenství chválené, denně se od laiků setkávaly s neporozuměním. To byla těžká zkouška.” Volání těla proto řada sester podlehla.
V případě, že je přitahovalo stejné pohlaví, měly to ve své komunitě lehčí. Vzájemné sympatie mezi nevěstami Kristovými dokazuje dochovaná korespondence. „Tebe jsem si vybrala pro své srdce, miluji tě nade vše. Když si vzpomenu na tvé polibky, které jsi mi dala. Chci zemřít, protože tě nevidím,” psala jedna z jeptišek své sestře v klášteře Tegernsee v Bavorsku.
Oběť pro lásku
Jak ale ukazují dobové prameny, některé z žen si s porušením slibu nedělaly těžkou hlavu. Jan Milíč z Kroměříže dokonce tvrdil, že „panny, které měly být zasvěcené Bohu, si své nápadníky vedly přímo do svých cel nebo chodily na schůzky, z nichž se vracely s ruměnci na tvářích.” Existuje také spis, zmiňující sestry Isabel Clouvill, Maud Titchmarsh a Ermentrude Newark, které si vyšly za zábavou společně, přenocovaly v pár vesnicích, a pak se vrátily v klidu do kláštera.
Regule šly obejít i kreativněji. Například Joan z Leedsu z domu svatého Klementa u Yorku se v roce 1318 rozhodla, že jí už nebaví být jeptiškou. Touha po běžném životě byla tak velká, že aby mohla uprchnout, předstírala svou vlastní smrt. „…Obrátila se zády ke slušnosti a dobru náboženství a arogantně dala přednost tělesnému chtíči,” napsal arcibiskup William Melton z Yorku. „Nejdřív se vydávala za mrtvou, poté se svými kumpány zhotovila figurínu a tu nechala pochovat.”
Láska však nelákala pouze ženy. Mniši a kněží čelili podobným problémům. Populární je legenda o knězi z farnosti sv. Jana na Skalách v Praze, který pravidelně navštěvoval čtyři až osm nevěstek. Sousedé byli tak pohoršeni, že na něj jednou zavolali biřice. Nebyl to však dobrý nápad. Duchovní se ve snaze uprchnout nestihl ani obléct a nahý utíkal přes Nové město pražské.
Zdroje: www.going-medieval.com, www.atheistscholar.org, www.medievalists.net, www.cs.wikipedia.org
