Drsný příběh z války o dětech, které přežily nemožné: 344 dní v Jezerní jeskyni

8. červenec 2019 četba na 3 minuty
Etcia a její dcera Mania v roce 1946

Etcia a její dcera Mania v roce 1946

Foto: Archiv rodiny Goldbergových

Snad v každém příběhu pronásledovaného člověka, který přežil druhou světovou válku, najdeme nějakou šťastnou náhodu hraničící se zázrakem. Početná skupina Židů z Borščivského okresu v Ternopilské oblasti na Ukrajině měla to štěstí, že se v blízkosti jejich vesnice skrývala světem dosud neobjevená Jezerní jeskyně.

Etcia Goldbergová vychovávala své tři děti sama. Manžel jí zemřel na leukémii těsně před úsvitem 2. světové války a zanechal ji v nelehké situaci samoživitelky zrovna v době, kdy země upadala do stále větší bídy. To nejhorší však mělo ještě přijít: v roce 1941 oblast obsadili nacisté a okamžitě zřídili židovské ghetto. Etcia své děti schovávala po známých a sousedech, sama nakonec byla zadržena gestapem a uvězněna.

FOTOGALERIE

Ve vězeňské kobce byla jedinou ženou. Přesto právě ona zorganizovala vzpouru. Zeptala se dozorce, zda by si mohla odskočit na záchod, a jakmile nacista otevřel dveře, spoluvězni se na něj vrhli s koženými opasky.

Etcia uprchla a vrátila se ke svým dětem. Věděla ale, že to nebude dlouho trvat, a zatknou ji znovu. Ukrajinské ghetto mezitím opouštěly hromady lidí v transportech mířících do vyhlazovacích táborů, a válečné hrůzy dosahovaly vrcholu.

Na jaře roku 1943 jí bratr řekl o možnosti úkrytu ve skalách za vesnicí. Jeho kamarád prý viděl, že tam někde v díře mizí lišky. Vydal se s ním proto místo prozkoumat a objevili sádrovcovou jeskyni rozkládající se v hloubce asi 20 metrů pod zemí.

Etcia na nic nečekala. Sbalila přikrývky, svíčky a slámu, vzala děti i svou starou matku a odvedla je do jeskyně, kam se odešlo schovat i dalších asi 40 lidí.

Byl květen, začínalo jaro, ale podzemí bylo studené a temné jako žalář. V tu chvíli Etcia netušila, že nikdo z uprchlíků neuvidí denní světlo po celých dlouhých 344 dní. Jejím synům bylo v té době 3 a 8 let, dcera Mania nedlouho předtím oslavila 11. narozeniny. "Nebyl tam žádný život, jen netopýři," vyprávěla později Mania. "Byla tam zima, všichni se choulili do pokrývek a spali až 18 hodin denně, aby si uchovali energii a potlačili hlad. Jeskynní prostory byly vlhké, cítili jsme plíseň. A každý v té tmě šeptal, i když to místo bylo natolik bezpečně schované, že jste tam mohli i křičet."

Vodu ukrývající se Židé čerpali z podzemního jezera přímo v jeskyni. Ale pro jídlo se muselo ven. Každá rodina měla svého zástupce, který se jednou za dva týdny vydal do vesnice a pro své blízké sehnal něco k jídlu u věrných známých. Většinou to byl muž, ale Etcia už žádného neměla. Pro jídlo proto chodila sama. Před každou takovou vycházkou slíbila dětem, že se vrátí. Jistá si ale být nikdy nemohla.

Konečně v dubnu 1944 vhodil místní farmář do jeskyně lahev se vzkazem, že jsou Němci pryč. Rodiny konečně vyšly na světlo a začaly se rozkoukávat. Nebylo jednoduché zvyknout si opět na sluneční svit; jedno dítě ze šoku dokonce omdlelo. Všichni byli ale živí a mohli opět doufat v budoucnost.

Akční letáky