Jako posetá kvítky
Živočich, o kterém je řeč, má latinské jméno Toxopneustes pileolus. Je odvozené z řečtiny, toxopneustes znamená jedovatých dech, pileus pak něco jako čepička, protože jeho prázdná schránka vypadá jako klobouček houby. Poprvé ho popsal v roce 1816 francouzský přírodovědec Jean-Baptiste Lamarck jako Echinus pileolus. Echinus – v češtině ježovka je rod mořských ježků. Jako nový druh ho později pojmenoval a zařadil americký vědec švýcarského původu Louis Agassiz.
Ježovka chlupatá nemá bodliny, ale je posetá čtyřmi typy pedicelárií, což jsou klepítkovité chapadlové příchytky, které jsou jejím typickým znakem. Nejvýraznější z nich připomínají kalíšky květů, které jsou narůžovělé nebo žlutavé s výrazným středem. Slouží především k ochraně. Ač má tato ježovka v různých jazycích různé názvy, třeba ježovka houbová, nejznámější je anglický flower urchin, což lze přeložit jako ježovka květová.
Nejvýraznější pedicelárie připomínají kalíšky květů
Neznámé i pro vědce
Tato „květinová“ ježovka je poměrně velká, její průměr je okolo 15 až 20 centimetrů. Obývá korálové nebo skalní útesy až do hloubky 90 metrů, vyhovují jí i písky a porosty mořské trávy na mělčinách. Je běžná v Indo-Pacifiku. Na severu u japonského ostrova Okinawa, na jihu u australské Tasmánie. V Rudém moři podél východoafrického pobřeží až po tichomořské Cookovy ostrovy. Živí se řasami, mihulemi a organickými zbytky.
Její specialitou je neobvyklé chování – krytí, které si vědci nedokážou úplně vysvětlit. Posbírá vše, od úlomků odumřelých korálů, mušlí, přes kamínky až po mořské řasy. Prostě vše, co najde. Tím si pokryje své tělo. Tyto „nálezy“ si na těle udržuje pomocí svých pedicelárií. Důvodem může být ochrana, těžko však před predátory, protože kvůli své toxicitě do jejich jídelníčku nepatří. Kořistí, avšak spíše náhodnou, může být pro jeden dravý druh ostnokožců. V úvahu tak přichází možnost, že se chrání před UV zářením. Nebo že by se jen parádila?
Ježovka si pokrývá tělo vším, co najde v okolí
Další menší neznámou je její rozmnožování. Ježovky chlupaté jsou samci i samičky, ale rozeznat je podle vnějších znaků nelze. O jejich tření, době a chování při něm se ví poměrně málo. Ví se však, že vypouštějí vajíčka a spermie (pohlavní buňky – gamety) do vodních proudů. Zajímavé je, že se před tím zbaví své nasbírané parády…
Jedová „kvítka“
Na rozdíl od ostatních jedovatých mořských ježků, který do kořisti jed vpíchnou svou bodlinou, tyto ježovky ho mají ve svých „květech“, které mají poseté drobnými senzory. Při dotyku se tak uzavřou a vypustí jed. Často se kalíšky oddělí, příchytkami se ale stále drží „oběti“ a dále do ní vstřikují jed.
Schránky ježovky chlupaté připomínají klouboučky hub
Zprávy o úmrtích lidí v důsledku otravy touto ježovkou nelze s určitostí potvrdit. Jistý je případ potápěče, který ztratil vědomí a utopil se. Průběh otravy popsal ve 30. letech japonský mořský biolog Tsutomu Fujiwara:
„Pracoval jsem na rybářské lodi nedaleko přístavu Saganoseki. Holou rukou jsem vzal jednoho ‚mořského ježka‘, kterého vynesl potápěč v síti na hladinu z mořského dna a chtěl jsem ho dát do nádržky. Přitom se mi sedm nebo osm pedicelárií, které se oddělily od stonku, přichytly na prostředníček pravé ruky. Okamžitě jsem pocítil silnou bolest. Měl jsem pocit, jako by se toxin začal rychle přesouvat cévami z místa bodnutí směrem k srdci. Po chvíli jsem pocítil slabou závrať, nemohl jsem dýchat, ochrnuly mi rty, jazyk a oční víčka, neovládal jsem končetiny, nemohl jsem mluvit. Měl jsem pocit, že umřu. Asi po čtvrt hodině bolesti začaly slábnou, po hodině zcela vymizely. Ochrnutí však přetrvávalo ještě asi šest hodin.“
Ježovku chlupatou představuje následující video:
Při zkoumání jedů této ježovky v laboratořích určili vědci dva silné toxiny. Testy na hlodavcích pak prokázaly, že narušují přenos nervových signálů a způsobují stahy hladkého svalstva. Jeden i snižuje tělesnou teplotu, je příčinou otupělosti, uvolnění svalů a bezvědomí. Při vyšší koncentraci pak nastávají křeče, které můžou způsobit smrt.
Následující krátké video ukazuje ježovku a pruhovaného drobného kraba:
Ještě větička závěrem
Ač nemá predátory, ani jed neochrání „květinovou“ ježovku chlupatou před tvorem, který je na vrcholu potravního řetězce. Ve východní a jihovýchodní Asii i na ostrovech Tichomoří je obyvatelé loví pro jedlé gonády – pohlavní orgány či žlázy. Na filipínském souostroví Sulu a v malajském státě Sabahu patří mezi „jedlé“ mořské ježky, ze kterých se připravuje tradiční pochoutka.
Ale má i kamaráda: jeho jméno je Zebrida adamsii – maličký pruhovaný krab, který v indo-pacifické oblasti žije s mořskými ježky v symbióze. A jak ukazuje video, z jedovatých květů ježovky chlupaté si asi hlavu nedělá.
Zdroje: echinoblog.blogspot.com, www.jungledragon.com, en.wikipedia.org
Sledujte nás v Google Zprávách