Odpírání spánku mělo být pokrokovou metodou

Hippolytus de Marsiliis (1451-1529) ve svém díle jako první Evropan zdokumentoval čínskou metodu mučení, při které mučenému dopadají na hlavu kapky vody tak dlouho, dokud z toho napůl nezešílí. Právníkovi to připadalo inspirující, stejně jako vymáhání přiznání prostřednictvím spánkové deprivace. Tato metoda byla nicméně náročná z časového hlediska - u vyslýchaného se museli po několik dní střídat strážci a neustále do něho něčím bodat, aby neusnul.

Důmyslná konstrukce se špičatou pyramidou na vrcholu měla mučitelům práci usnadnit. Pokud se k ní oběť připoutá tak, aby ostrý hrot pyramidy směřoval do jejího konečníku či (v případě ženy) pochvy, spánek bude zaručeně znemožněn. Sebemenší povolení svalů by přivodilo nevýslovnou bolest a opětovné probuzení. Mučená osoba takto mohla strávit na pyramidě několik dní a nocí beztoho, aby u ní někdo musel neustále asistovat.

V rukou inkvizice

Sadističtí vyšetřovatelé však konstrukci využívali po svém. Začali ji přezdívat Jidášova stolice a vyslýchané kacíře na ni přímo nabodávali. Aby jejich utrpení ještě zvýšili, nohy jim zatěžovali závažím nebo pyramidu potírali olejem.

Krev tedy nakonec přecijen tekla. Kromě vnitřních poranění si vyslýchaní odnášeli také nebezpečné infekce, protože mučicí nástroj přirozeně nikdo nečistil.

Jidášova stolice se během 16. století stala doplňující pomůckou španělské inkvizice. Ta pronásledovala především židy a muslimy, kteří se sice oficiálně podřídili zákonu a obrátili se na křesťanskou víru, ale své původní náboženství nadále tajně praktikovali. Něco takového bylo pochopitelně velmi těžké dokázat; inkvizice potřebovala od obžalovaných doznání, aby je mohla nechat upálit na hranici. S instrumenty typu Jidášova stolice toho dosáhla velmi snadno.

Zdroje: torturemuseum.net, www.medievalchronicles.com, en.wikipedia.org