Traduje se, že tzv. Jidášovu stolici či kolébku používala během 16. století španělská inkvizice v rámci procesů s domnělými čarodějnicemi. Za vynálezce tohoto hrůzného nástroje je však považován italský intelektuál Ippolito Marsili, který žil v 15. století a kritizoval dobové mučicí praktiky, jakými bylo pálení rozžhaveným železem nebo lámání kostí. Osvícen ideály renesance a humanismu, Marsili uznával jako přijatelnou formu mučení pouze odpírání spánku. V případě, že vyslýchaný přecijen usnul, měl být posazen na jehlanovitou kostrukci, což ho zaručeně probudí.

Marsiliho dobrý záměr se však v rukou sadistických mučitelů proměnil v nástroj neskutečného utrpení. Oběť byla na jehlan nabodnuta konečníkem nebo vagínou a její nohy byly zafixovány provazy, či případně ještě zatíženy závažím, aby byla bolest intenzivnější. Takové mučení mohlo trvat několik hodin, ale také dní, a vyslýchaní přitom často krváceli. Přestože účelem Jidášovy stolice nebylo přímo usmrcení mučeného, oběti často zemřely následkem infekce. Nikdo se totiž nenamáhal nástroj hrůzy po použití umýt.

Jidášova stolice byla obdobou tzv. trestné kozy, která se v raném novověku používala v českých zemích jako způsob trestu. Potrestaná osoba byla posazena na ostře tesané prkno, jež bylo připevněno k podstavci ve tvaru kozy na řezání dřeva, a potupně vlečena přes veřejné prostranství. Během tohoto trestu docházelo u odsouzeného k poranění genitálií a někdy také k prasklinám pánevní kosti.