Už tak jsem se cítil dost ponížený, protože ona mi neodpustila, měla potřebu mi nevěru stále připomínat a neustále mě nějak trestat. Kolikrát jsem si v duchu říkal, že jsem se k manželce neměl vracet, že jsem měl zůstat s přítelkyní, která má vlastní byt. Ale jak se říká, pozdě bycha honit.

Manželka tvrdí, že mě má v hrsti kvůli majetku. Vlastní dům po rodičích, v záchvatu pokání za nevěru jsem na ni napsal i nové auto. A tak mi po celé ty tři roky, když dostala amok, začala všechno vyčítat. Že jsem si nevydělal ani na barák, kdo ví, kam jsem zašantročil úspory, protože něco jsem si za 25 let manželství ušetřit musel, proč tedy nejedeme na pěknou dovolenou k moři, nejspíš jsem to rozfofroval s „tamtou“, proč jí nekoupím to nebo to, že si určitě vydržuju jinou milenku a vůbec, ať koukám vypadnout, že dům je její a všechno zařízení taky, protože mám smůlu a od ničeho si neschovávám účet a auto jsem napsal na ni, ha ha.

Celé ty roky si mě vychutnávala a já držel jazyk za zuby, i když jsem měl všeho po krk a tisíc chutí utéct – jenže kam? Asi jsem byl trochu slaboch nebo zbabělec, že jsem se nesebral a neodešel, ať už kamkoli. Ale každý pohár jednou přeteče. Ten můj se naplnil po jedné noční hádce, kdy mi zas vyčetla všechny moje hříchy, ať už skutečné, nebo smyšlené, a na závěr na mě zaječela „vypadni, ať už tě tady nevidím“, a tak jsem si sbalil své osobní věci a notebook a zmizel.

Byla teplá noc a já bloumal obcí s ruksakem na zádech a najednou se mě zmocnil nečekaný a dosud nepoznaný pocit svobody. Koukal jsem na hvězdy a vychutnával si východ slunce, já, vyhnanec a bezdomovec, který se však už nechce nikam vrátit.

Ráno jsem zavolal kamarádovi, zda by mě u sebe pár dní nenechal, než si něco najdu. Kamarád mě vzal k sobě, ale koukal na mě jako na blázna. „To jí chceš všechno nechat? Všechno?“ Pokrčil jsem rameny. „Barák je její, auto taky, na nic nemám účet… Ostatně je to jedno, nějak se už protluču.“ Kamarád obrátil oči v sloup. „Ty jsi ale vůl. Máš nárok na polovinu všeho, co jste nabyli během manželství.“ „A to se s ní mám soudit?“ odpověděl jsem. „Pokud se s ní nedomluvíš, asi budeš muset,“ řekl kamarád.

Že to po dobrém nepůjde, mi došlo hned následující den. Volala mi celá rozlícená, že na mě zavolá policii, protože jsem jí ukradl notebook. Jistěže je můj, ale nemám od něj účet. Pak dodala, že pokud se do tří dnů nevrátím, vyhlásí po mně celostátní pátrání. Je manželka a může to udělat. Taky to udělala. Vrátit se ovšem rozhodně nechci. Nechat se oškubat dohola taky ne!

Jindřich K., Česká Lípa

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Manželská nevěra nepatří mezi situace, na něž bychom mohli být zrovna hrdí. Zvláště pak, když ji dokážeme ukončit a manželství se snažíme zachránit. Podvedený partner má právo rozhodnout se, zda je s to se s naším „selháním“ vyrovnat. Pochopit lze i jeho potřebu satisfakce. Hezká dovolená, náš zájem o společně trávené chvíle, třeba i uznání vlastní viny patří ještě mezi přijatelné formy pokání. Cídění podlah kartáčkem na zuby je však už „za hranou“.

Ve fázi pokání bychom ve vlastním zájmu neměli odesílat na dovolenou poslední zbytky zdravého rozumu. Okázalé majetkové převody směrem k partnerovi se nám mohou časem vymstít. Nikdy totiž nemáme jistotu, že se nám podaří manželství zachránit. Podvedená žena či muž mohou být nevěrou tak zasaženi, že prostě nejsou s to v manželství s námi pokračovat.

Nabídnout lze alternativu – separaci, mající všechny atributy rozvodu (až na dělení majetku). Zkusit žít pár měsíců, jako bychom byli rozvedeni. Mít každý svou domácnost, dohodnuté kontakty s dětmi a výživné. Užitečný pro obě strany může být i kontakt s manželským poradcem. S většinou poraden spolupracují právníci, kteří mohou pomoci při případném dělení majetku. Dnes se v této oblasti totiž není snadné zorientovat. Oškubaní však zpravidla odcházet nemusíme!

Jak probíhá v tuzemsku rozvod, se dozvíte v galerii!