Český hudebník Jiří Richter: V Osvětimi musel hrát na kytaru při popravách

30. březen 2020 četba na 3 minuty
Setkání přeživších z pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína v Chřibsku 1949

Setkání přeživších z pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína v Chřibsku 1949

Foto: Post Bellum

Český Žid Jiří Richtr trpěl až do svého skonání. Jako mladík si prošel Terezínem, Osvětimí i pochodem smrti. Během vraždění vězňů byl nucen hrát na kytaru, zapříčinil se o smrt spoluvězně a ve stáří zjistil, že jeho odkaz špiní vnuk neonacista.  už ne


Březnová okupace v roce 1939 dovedla komunisticky smýšlejícího Jiřího Richtera do těžkého rozhodování: bojovat, nebo se skrývat. Nakonec si prošel obojím. Se svým bratrem začal pomáhat Židům a spojili se s odbojovou skupinou Dušana Šubrta, která si kladla za cíl mařit nacistické akce.
Sabotáže, ale hlavně pomocné operace se nějakou dobu dařily: Sehnali pro Židy potraviny, našli jim úkryty a vyrobili falešné dokumenty. V roce 1942 se s popravou hlavního iniciátora vše rozpadlo jako domeček z karet a Jiří musel utéct do bezpečí.

Nedlouho poté mu přišla nevyhnutelná zpráva – jeho rodiče dostali výzvu, aby nastoupili do transportu do Terezína. Jiří měl znovu na výběr: zůstat v ilegalitě, nebo své rodiče zachránit. Tentokrát zvolil třetí možnost – přidat se k nim.

Kytara a práskač

Terezínské ghetto čpělo hladem, bídou a nemocemi. Krátce po ubytování v nevábných prostorech jeho otec zemřel na vyčerpání, takže Jiří zůstal jenom s matkou. V prosinci 1943 byli oba příbuzní zařazeni do transportu do Osvětimi-Birkenau. Skončili v rodinném táboře, který měl oproti jiným částem komplexu určité výhody, například lepší stravu a celkové ubytovací podmínky.

Protože uměl hrát na většinu strunných nástrojů, dostal od nacistů výzvu, aby jim přišel hrát na kytaru. Domníval se, že jde o oslavu, ale pravda byla diametrálně odlišná – hrál při popravování vězňů.

V pozdějších rozhovorech Jiří vzpomínal, že dozorci sice byli rasové, ale stejně ohavní byli i někteří vězni. Donášení na spoluvězně za ty nejmenší prohřešky se opakovaně dopouštěl jeden muž z Rakouska. Poté, co se o špionovi ve vlastních řadách dozvěděli, zlynčovali ho a hodili do drátů.

Hladový pochod smrti

V roce 1944 proběhla selekce práceschopných. Jiřího poslali do Schwarzheide, odejít musel sám, bez matky. Ta v Osvětimi stejného roku zemřela. Jiří skončil v továrně na výrobu benzínu, ale podílel se i na odklízení trosek z bombardované obce.

O rok později následoval pochod smrti, poslední šance, jak zubožené vězně dorazit a odepřít jim svobodu. Vydalo se na něj 1000 lidí, přežilo jich 600. V jednu chvíli se hladoví Židé pustili do padlého koně. Jiří byl společně s dalšími vybrán k tažné práci osobního majetků dozorců; přivázali je k vozu a kdo už nemohl, toho zastřelili.

Do Čech se dostalo zhruba 200 vězňů, mezi nimi i Jiří. Těsně před příchodem Rudé armády se vyhladovělí vězni pásli na poli, jedli trávu a pampelišky. Pak už je vezli do Terezína.

Černá ovce rodiny

V květnu Jiří dorazil do Prahy. Zjistil, že společně s tetou jsou jedinými přeživšími z početné, více než 40členné rodiny. Z holokaustu se až do své smrti v roce 2007 nevzpamatoval. Pomýšlel na sebevraždu, trpěl nočními můrami a denně bral 25 prášků na zklidnění.

Zhoršenému stavu nepomohlo ani zjištění, že jeho vnuk Tomáš Kebza tíhl k neonacismu a je důležitou postavou v krajně pravicové organizaci Národní odpor. V roce 2001 měl Jiří prezidenta republiky požádat, aby odsouzeného Kebzu omilostnil. To se nestalo.

Akční letáky