Navzdory tátovi
Jako malá milovala sport, zpěv a divadlo. Hrála výborně tenis, lyžovala i plavala. Chodila do biografů a na divadelní představení. Toužila studovat konzervatoř, v čemž jí maminka podporovala, avšak otec, hlava rodiny, rozhodl, že vystuduje obchodní akademii. Tajně se přihlásila na hudební obor, přijali ji ale na dramatický, a za spikleneckého souhlasu maminky se tak tajně stala studentkou konzervatoře. Že nestuduje „čísla“, ale herectví na ni prasklo po necelém roce a tatínek ji vyhodil z domu.
Ještě za studií hrála na alternativních scénách, v Osvobozeném divadle pod jménem Papežová, což bylo příjmení maminky za svobodna. V sedmnácti letech získala angažmá v Národním divadle, kde hned zazářila jako Maryša, v roli, která jí ve filmovém zpracování později vynesla mezinárodní ocenění. V roce 1936 odešla do Divadla na Vinohradech, členkou jeho činoherního souboru byla až do (nešťastného) roku 1951.
Nejen talent, také půvab
Herečka byla nejen nesmírně talentovaná, ale i půvabná a měla řadu ctitelů. V 30. letech žila s hereckým kolegou Ladislavem Peškem, který ji opustil kvůli poblázněné fanynce, která si vynutila sňatek pod pohrůžkou sebevraždy, avšak nikdy ji nepřestal obdivovat. Tajnou lásku prožila s hercem Gustavem Nezvalem, který byl ženatý, zůstalo tak u mileneckého vztahu. Poprvé se vdala za války za studenta medicíny Ilju Kopřivu, snubní prstýnky si však sundali už po půl roce. Ani další vztah jí nepřinesl manželské štěstí, ale dal jí syna.
Po válce totiž požádala o bezplatnou dovolenou a dvakrát vyrazila na studijní pobyt do Velké Británie. Když tam byla podruhé, zjistila, že je těhotná. Otcem byl mladší pedagog a výtvarník Jan Samec. Na velvyslanectví v Londýně se krátce před narozením syna Jiřího (*1947) za něho v zastoupení provdala. Se synem se vrátila domů, začali spolu žít, ale za necelý rok poté se rozvedli.
Zášť, nenávist…
Po návratu do Československa se coby „ta ze západu“ ocitla na listině „hlídaných“ a měla se co ohánět, aby získala role a uživila sebe a malého synka, navzdory tomu, že v roce 1948 podepsala prokomunistickou výzvu kulturní inteligence Kupředu, zpátky ni krok! Stále byla na černé listině a chytila se do pasti, kterou na ni nastražila tajná policie.
Píše se rok 1951 a herečka dostává dopis od režiséra Františka Čápa, který ji obsadil do role Viktorky ve filmovém zpracování Babičky (1940). Zve ji do Mnichova, kam emigroval se svou matkou a uchytil se u filmu, nabízí jí práci a lepší život. Herečka uvěří, dopis spálí, vezme čtyřletého synka a vydává se na Šumavu, aby se dostala do Německa. Tam ji kousek od hranic uprostřed lesů zatkne již připravená StB a je poslána do vyšetřovací vazby. Dopis jí byl totiž tajnými složkami podstrčen. Po třech měsících je pro výstrahu za velezradu atd., po dvoudenním soudním líčení odsouzena k patnácti letům vězení a propadnutí majetku. V roce 1952 končí v ženské věznici v Pardubicích a je odloučena od synka.
… zrada a přátelství
K výši jejího trestu se vážou okolnosti, o nichž se mluví, ale jména se neuvádí, ač se její syn domnívá, že ví, kdo zášť rozpoutal. „Jistá“ herečka, která nedokázala přenést přes srdce, že je někdo lepší než ona, sepsala petici, kterou bohužel podepsali i jiní kolegové. Požadovala trest nejvyšší, tedy popravu, což byl údajně důvod vysokého trestu.
O dva roky později sestra uvězněné herečky požádala tehdejšího prezidenta Zápotockého o milost, což nezávisle na ní učinili i přední představitelé divadla a kultury. O milost pro ni žádali „odvážní“ herci známých jmen o rok později, další obdržel prezident od herce Jaroslava Vojty a dalších následují rok. Nakonec jí byl trest o pět let zkrácen a na jaře roku 1960 byla podmínečně propuštěna. Sice se značně podlomeným zdravím, k herectví se ale vrátila.
Šťastnější období
Nějakou dobu se údajně živila jako prodavačka, naštěstí ani za ta léta vězení se od ní ti praví přátelé neodvrátili. Po propuštění ji vzali do Městského divadla v Kladně. Od roku 1962 byla členkou Realistického divadla v Praze, kde hrála do konce života. Nezanevřeli na ni ani filmoví režiséři. Skočíme-li zpět do jejích zlatých 30. a 40. let, pak pro příznivce filmů pro pamětníky ji můžeme připomenout jako Madlu Vojnarovou z historického filmu Vojnarka (1936), či jako Lidušku z dramatu Muzikantská Liduška (1940), za níž dostala Národní cenu.
Vězeňkyní, tentokrát naštěstí už jen filmovou, byla coby Feinerová ve významném snímku na námět povídek Arnošta Lustiga Transport z ráje. Jako porodní bába Dorota byla upálená v Kladivu na čarodějnice, hrála ve Skřiváncích na niti. Z televizních seriálů zmíníme babičku Snížkovou v seriálu F. L. Věk. Poslední rolí byla Podhráská v Synové a dcery Jakuba Skláře, seriál, který běžel v televizi už po její smrti.
Na počátku své kariéry hrála romantické dívenky, pak cílevědomé maldé ženy až se propracovala k rolím starších charakterních žen
Ať jste ji poznali či ne, narodila se v Praze 3. dubna 1912 a 5. září 1985 podlehla rakovině. Její jméno je Jiřina Štěpničková a odpočívá na Slavíně. Její syn je herec a známý dabér Jiří Štěpnička, jehož hlasem k nám promlouvá Harrison Ford, tedy jak je zmíněno v titulku Indiana Jones, jemuž je i vcelku podobný.
Zdroje: www.denik.cz, www.denik.cz, www.lifee.cz, www.i60.cz, www.csfd.cz
