Sedmiletý Milan byl pro svou roli jako stvořený. Jirka Oliva byl v seriálu Ludvíka Ráže nezapomenutelný. Nejvíce na něj dlouho vzpomínala jeho seriálová maminka Jana Šulcová, která si s malým rošťákem zažila své i mimo natáčení. V tu dobu totiž ona sama měla malé děti, a když jí k tomu přibylo ještě to seriálové, navíc nesmírně hyperaktivní, byla „radostí“ celá bez sebe.
„V šest ráno přijel taxík z Barrandova a v něm Milan Šimáček, moje filmové dítě. Byl jako sbíječka, mluvil a mluvil. Povídám mu: Když budeš zticha až na Barrandov, koupím ti pytlík bonbonů. Po příjezdu ale zase spustil. Říkám mu: Nelez po mně, nejsem tvoje maminka, ale pak zahlédnu ta jeho očka, zjihnu a povídám: Pojď se pomazlit,“ cituje slova dnes již zesnulé herečky web iDnes.cz.
Chobotnice z II. patra a konec kariéry
Odolat roztomilému klučíkovi bylo skutečně těžké, odpustit lumpárnu naopak. Filmaři mu totiž k jeho podmanivým kukadlům ještě vytvořili ve vlasech kudrlinky, takže ani seberoztomilejší štěňátko by oproti němu nemělo žádnou šanci.
Roli Jirky Olivy přitom původně měl dostat jiný chlapec, ale kvůli tomu, že to byl až moc velký rošťák, ho nechtěli uvolnit ze školy. Byl to Pino Foris, manžel Moniky Kvasničkové, která v seriálu hrála malou Alenu.
Po úspěšném seriálu, který si sice i dnes s chutí pustí řada z nás, ale je možná až neprávem opomíjený, přišla pro malého Milana Šimáčka další role. Právě ta ho proslavila. Jednalo se o roli Honzíka ve čtyřdílném seriálu o dětech, které si z kouzelné hmoty vymodelují chobotnice. Byly to samozřejmě Chobotnice z II. patra, kdy vytvořil nezapomenutelné duo s Žanetou Fuchsovou, která ztvárnila Evu.
Zde se právě dostáváme do bodu, kdy nastává zlom. Od malého kloučka, který už měl zkušenosti před kamerou, a každý ho miloval, bylo očekáváno, že jeho herecká kariéra bude prudce stoupat. Opak byl ovšem pravdou. Když se hlásil na konzervatoř, nepřijali ho. Údajně pro nedostatek talentu.
Milan Šimáček se tedy před kamerou naposledy ocitl v roce 1989. Byl to televizní film Útěk ze seriálu, který byl jeho posledním uměleckým počinem. Jak příhodný název snímku pro chlapce, který tímto herectví definitivně pověsil na hřebík.
Nešťastný herec, šťastný otec
Kam tedy jeho kroky vedly poté? Vyučil se, a sice automechanikem a než nastoupil na vojnu, pracoval v Dopravním podniku Praha. Když měl na vojně splněno, se svou maminkou vedl obchod s potravinami a nyní pracuje v soukromé firmě na pozici datového technika.
Můžeme tedy jen polemizovat, jaký by byl dnes herec, kdyby se na něj tehdy u přijímaček na uměleckou školu usmálo štěstí a on dostal možnost studovat to, co mu podle diváků tak šlo, ale vyučující na konzervatoři nedokázali docenit.
Pokud se v tu chvíli jednalo o zklamání, jistě jej už odvál čas, nicméně pokud je v životě ještě něco, co člověka udělá šťastným, je to určitě rodina. A protože je Milan Šimáček čtyřnásobným otcem, určitě si na nedostatek štěstí stěžovat nemůže.