V dnešní době by byl Johan de Witt (1625 – 1672) na politické scéně jistě vítanou figurou. Šlo o muže vzdělaného v matematice a právech, a navíc vynikajícího diplomata, který místo válčení uzavíral mírové dohody a ve své zemi podporoval vědu, filosofii a umění. Období jeho vlády je právem nazýváno "zlatou érou". Ovšem, vyznal se také v intrikách a asi by to bez nich nedotáhl tak vysoko, pravda ale je, že na úplný vrchol ho vynesla vlastně náhoda.

V roce 1650 zemřel Vilém II. Oranžský a jeho jediný dědic se teprve protahoval v matčině lůně. Pro republikána Johana de Witta to byla skvělá příležitost, jak nastolit v Nizozemí zcela nový politický systém. O tři roky později byl jmenován velkým penzionářem, což byla funkce podobná dnešnímu premiérovi.

De fakto se stal vůdcem země a začal naplňovat vlastní představy o vedení státu. Dlouho se mu dařilo udržet mírový stav, a díky tomu Nizozemí vzkvétalo. Do karet mu nahrával fakt, že Anglie s Francií vedly neustálé spory mezi sebou a malé zemičky kolem ústí Rýnu si nevšímaly. Až je jednoho dne napadlo se spojit a na Nizozemí si společně smlsnout.

Johan de Witt s takovým vývojem nepočítal a ačkoli měl na moři perfektně sehranou flotilu, na souši jeho obrana žalostně vázla. Roku 1672 Francouzi milé Nizozemí spolkli jako malinu. K tomu se odkudsi vynořil Vilém III. Oranžský, který už stačil dospět v muže, a hlásil se o svá práva. Veřejné mínění označilo za viníka prohrané války právě Johana de Witta a začalo volat po obnovení starých pořádků. Johanův bratr Cornelius byl obviněn ze zrady Viléma III. a vsazen do vězení v Haagu.

Podle původní dohody se bratři de Wittové měli odebrat do exilu. Když však Johan přišel navštívit Cornelia do vězení, rozlícený dav porazil stráže a vytáhl oba bratry z budovy ven. Každý se snažil do nenáviděných politiků střelit nebo bodnout, lidé z nich odřezávali kusy masa ještě zaživa. Mrtvá těla pak pověsili za nohy na šibenici a rozpárali je jako dobytek na jatkách. Vyvržené vnitřnosti si lidé rozebírali a ještě syrové je pojídali; na koho se nedostalo, uřízl si aspoň kousek masa jako suvenýr.

V muzeu v Haagu je dnes vystaven Johanův jazyk a Corneliův prst - údajně jediné části těl obou nešťastníků, které z nich po kanibalském náletu rozvášněného davu zbyly.

Historikové se dodnes dohadují, zda lynčování úmyslně nenařídil sám Vilém III. Za krvavé divadlo totiž nikoho nepotrestal. Bratři de Wittové se dočkali rehabilitace až během 20. století, kdy Nizozemci uznali, že jejich vláda byla zemi vlastně přínosem.