Narodila se kolem roku 1300 hraběti Ludvíkovi z Nevers a v roce 1329 byla provdána za Jana z Montfortu. Ten byl posledním ze synů bretaňského vévody Artura II. a měl nárok na Bretaň v případě, že by zemřel jeho starší bezdětný bratr Jan. Rodinné vztahy však měly k ideálu daleko. Mladší Jan pocházel z druhého Arturova manželství a jeho starší bratr nesnášel jeho matku. Když se po otcově smrti stal vévodou, všemožně se snažil mladšího Jana z dědictví vyloučit. Dokonce se pokusil nechat prohlásit druhý svazek svého otce za neplatný. Nakonec vévodství přislíbil své neteři, které se přezdívalo Kulhavá Johana, a jejímu manželovi Karlovi z Blois.
Válka dvou Jan
Na smrtelné posteli se nicméně starší Jan rozhodl s bratrem usmířit a určit za dědice jeho. Kulhavá Johana si to nechtěla nechat líbit, a tak s manželem obsadili Bretaň vojensky.
Jan z Montfortu se vydal do Paříže a vyžádal si audienci u krále Filipa VI. Doufal, že se mu dostane spravedlivé podpory. Jenže král byl strýcem jeho nepřítele Karla z Blois a raději podpořil rodinu než spravedlnost. Jana z Montfortu obratem uvěznil v Louvru.
Už to vypadalo, že Kulhavá Johana a Karel se v Bretani nerušeně ujmou vlády, když proti nim povstala Janova manželka Johana Flanderská. Rozhodla se Bretaň dobýt zpět pro svého muže a hlavně pro syna, jehož prohlásila právoplatným dědicem. Zformovala armádu, hladce se zmocnila Redonu a poté Hennebontu. Mezitím vyslala posla k anglickému králi Eduardu III. se žádostí o pomoc.
Eduard ji milerád poskytl, protože měl ve Francii své vlastní zájmy a jeho vztah s Filipem VI. se nacházel na bodě mrazu. Johana mu navíc slíbila, že si její syn vezme za manželku jednu z jeho dcer. Musela jen uhájit Hennebont do příjezdu jeho vojsk.
Ohnivá Johana
Hennebont se záhy ocitl v obležení vojsk Karla z Blois. "Paní hraběnka projížděla v brnění a v sedle ulicemi, aby dodala obyvatelům odvahy a povzbudila je ke statečnému odporu," rozplýval se kronikář Jean Froissart. Johana prý nakázala ženám, ať si ustřihnou sukně a brání město vlastníma rukama. Z věže dobře viděla na Karlův tábor a všimla si, že je velmi chabě střežen. V noci se proto spolu se 300 muži vydala v tichosti za hradby a ležení podpálila. Od té doby se jí říkalo "Ohnivá Johana".
Městu povážlivě docházelo jídlo, ale anglická armáda dorazila včas. Další boje už Johana přenechala spojencům a spolu se synem se uchýlila do bezpečí anglického dvora.
Johana vyhlíží příjezd anglických posil.
Nedůstojný konec
Válka trvala dlouho. Jan z Montfortu byl z pařížského vězení propuštěn, avšak brzy nato padl v boji. Bylo to teprve roku 1364, kdy se jeho syn plně ujal v Bretani vlády pod jménem Jan IV.
Johana Flanderská se toho dožila. Posledních 30 let svého života však strávila na hradě Tickhill pod dozorem různých anglických vznešených rodin, aniž se směla účastnit politického a společenského života. Povídalo se, že trpí duševní nemocí a musí být izolována. To však neodpovídá historickým dokumentům a souvislostem. Anglický král zřejmě Johanu odstavil, aby si v Bretani vytvořil osobní vliv a energická hraběnka mu do toho nemluvila. Johana zemřela roku 1374, osamělá a téměř zapomenutá.
Zdroje: https://www.medievalwomen.org/, https://historytheinterestingbits.com/, https://en.wikipedia.org/
