Na smrt poslala tisíce Židů, oni ji přesto ctili, milovali a po válce zachránili

20. červen 2019 četba na 3 minuty
Johanna Langefeld

Johanna Langefeld

Foto: Pinterest

Snad nikdo v historii neměl na rukou tolik nevinné krve jako nacističtí dozorci a dozorkyně působící za války v koncentračních táborech. Mnoho z nich bylo po osvobození uvězněno nebo popraveno, řada dalších trestu unikla. A pak tu byla Johanna Langefeld, které na svobodu pomohli bývalí vězni, ačkoli v koncentrácích ztratili celé své rodiny.

FOTOGALERIE

Johanna Langefeld Nacistické dozorkyně, které skončily na šibenici Zatímco ostatní dozorkyně volný čas trávily zábavou, Johanna se potácela v depresích

Když slyšíme o sadistickém mučení, hrůzných experimentech a hromadném vraždění v plynových komorách, neubráníme se otázce, jak mohly stovky dozorců a dozorkyň taková zvěrstva páchat bez mrknutí oka. To se v nich opravdu nikdy nehnulo svědomí? Dozorkyně Johanna Langefeld byla jednou z mála, kdo se násilí v táborech snažil vyhnout. Poslechněte si její pozoruhodný příběh.

Johanna Langefeld pocházela z rodiny přísného luterána a odmalička byla vedena k nacionalismu. V roce 1924 se provdala za Wilhelma Langefelda, který však za dva roky po svatbě zemřel na plicní chorobu. Johanna brzy nato otěhotněla s jiným mužem, ale odmítla s ním žít a odstěhovala se do Düsseldorfu, kde porodila syna. Jako svobodná matka dlouho nemohla sehnat práci. Podařilo se jí to až v roce 1934, kdy dostala místo učitelky ekonomiky.

O čtyři roky později zažádala o práci dozorkyně v ženském koncentračním táboře v Lichtenburgu, který byl záhy přestěhován do Ravensbrücku. Disciplínu si zjednávala tak, že nechávala vězeňkyně stát dlouhé hodiny v zimě a dešti. V rámci nového nacistického nařízení byla rovněž pověřena výběrem starých a slabých osob, které už nebyly schopné práce, a posílala je rovnou na smrt.

Na druhé straně ale nikdy vězeňkyně nebila ani nebičovala. Brutální fyzické tresty jí byly proti srsti. Když zjistila, že v táboře probíhají drastické lékařské experimenty, při nichž ženy i děti v bolestech umírají, naprosto ji to šokovalo a obětí se zastala. Její tehdejší sekretářka, rovněž vězeňkyně, později vypovídala, že Johanna trpěla depresemi, potácela se v pochybnostech o tom, co je správné a špatné, a pronásledovaly ji noční můry.

V březnu roku 1942 byla Johanna přeložena do Osvětimi, kde měla vybudovat nový, ryze ženský tábor. Zároveň musela vybírat z transportů osoby určené k okamžité smrti v plynových komorách.

Velitel tábora Rudolf Höss na Johannu vzpomínal slovy: "Paní Langefeld situaci v táboře nezvládala a odmítala plnit zadané instrukce. Ženský tábor jsem proto z vlastní iniciativy podřídil jinému veliteli." Johannu nicméně ve vedení udržel sám Heinrich Himmler, který si nepřál, aby do ženského tábora vstupovali mužští dozorci.

Když si Johanna na sklonku léta 1942 poranila meniskus, během léčby navštívila vysokého hodnostáře v Berlíně a přesvědčila ho, aby ji převelel zpátky do Ravensbrücku. Ani tady však nevydržela dlouho. Kvůli přílišnému soucitu s vězněnými ženami byla brzy zproštěna funkce a zatčena. K soudu se nikdy nedostavila. Odešla do Mnichova a našla si práci u BMW.

Na konci roku 1945 Johannu zatkla americká armáda a převezla ji k soudu do Krakova. Za podíl na masovém vraždění lidí jí hrozil trest smrti. O Vánocích 1946 se Johanně podařilo z vězení uprchnout; k útěku jí dopomohla skupina bývalých vězeňkyň z Ravensbrücku, které si na její měkké srdce pamatovaly. Vedla je polská Židovka, jež během holocaustu přišla o celou rodinu.

Johanna se pak zhruba deset let skrývala v klášteře, než se odhodlala k ilegálnímu přechodu do Německa, kde vyhledala svou sestru. Zemřela v roce 1974 v Augsburgu ve věku 73 let.