J. Langefeld: Dozorkyně v Osvětimi za soucit k vězeňkyním zaplatila vysokou cenu

29. srpen 2020 četba na 4 minuty
Johanna Langefeld

Johanna Langefeld

Foto: alchetron.com

Johanna Langefeld byla zřejmě jediná z nacistických dozorkyň, která měla soucit s polskými vězenkyněmi a těmi, kteří byli donuceni se podrobit naprosto nehumánním a ohavným lékařským experimentům.

Johanna Langefeld působila jako Aufseherin a Oberaufseherin v nacistických koncentračních táborech v Lichtenburgu, v Ravensbrücku a v Osvětimi. Narodila se 5. března 1900 v západoněmeckém městě Kupferdreh u Essenu v oblasti Porýní.

Langefeld vyrostla v luteránské a nacionalistické rodině. Její otec se živil jako kovář. V roce 1924 se odstěhovala do Mülheimu a provdala se za Wilhelma Langenfelda. Po dvouletém manželství ovdověla. V roce 1928 se přestěhovala do Düsseldorfu a ve stejném roce porodila syna Herberta. Jeho otce opustila ještě v těhotenství.

Dne 30. září 1937 vstoupila k NSDAP a od 1. března 1938 pracovala jako Aufseherin v Lichtenburgu, kde se z ní po roce stala Oberaufseherin. V květnu 1939 se přesunula do Ravensbrücku a byla zde aktivní jako Oberaufseherin až do 23. března 1942.

Židy nenáviděla, s ženami ale soucítila

I když byla Johanna Langefeld silně antisemitsky smýšlející a její nenávist vůči Židům byla obrovská, pro některé vězeňkyně měla soucit a snažila se jim jejich životy v koncentračním táboru alespoň částečně usnadnit. Několik přeživších vězeňkyň se o ní dokonce později při poválečných výsleších vyjadřovalo pozitivně. Dle některých z nich sice nebyla žádným andělem, ale ve srovnání s ostatními byla milá a zacházela s polskými vězni jako s lidskými bytostmi.

Nacistický koncentrační tábor Ravensbrück byl tábor určený především pro ženské vězeňkyně a politické vězně. V Ravensbrücku se Johanna Langefeld stále častěji dostávala do konfliktů se svými nadřízenými, zejména s jistým podplukovníkem Maxem Koegelem. Zřejmě i proto byla 23. března 1942 převelena do vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim. Po šesti měsících byla v říjnu 1942 převelena zpět do Ravensbrücku. Důvodem byly opět neshody s nadřízenými, tentokrát velitelem koncentračního táboru Auschwitz – osvětimským „katem“ Rudolfem Hössem.

Obvinění a zatčení

Zřejmě pro své soucitné sklony k některým vězeňkyním byla na jaře 1943 vedením koncentračního táboru zbavena své funkce, obviněna z korupce a zatčena. Obvinění jí až později pro nedostatek důkazů zprostil nacistický soud ve Vratislavi. Tato část její nacistické kariéry je dosud nejasná a zůstává neobjasněna. Po propuštění se podle webu timesofisrael.com i se svým synem přistěhovala ke své sestře do Mnichova a pracovala v bavorské výrobní společnosti BMW.

V prosinci 1945 byla zatčena americkou armádou a vyslýchána v Hamburgu v rámci prvního ze sedmi soudních procesů týkajících se Ravensbrücku. V září 1946 byla vydána polské justici a v Krakově postavena před soud. Není dosud jasné, jak se jí povedl útěk, nicméně 23. prosince 1946 se jí z vězení podařilo uprchnout a od té doby žila nelegální život v Polsku. Částečně se jí dostalo ochrany od polských pracovníků věznice a polských žen, se kterými relativně dobře v koncentračních táborech zacházela.

Touha po odpuštění

V roce 1957 se ilegálně vrátila zpět do Německa a usadila se se svým synem a sestrou v západním Německu, pracovala jako prodavačka v jednom obchodním domě v Augsburgu. Zemřela 20. ledna 1974 v Augsburgu, dva roky poté, co proti ní vznesla západoněmecká vláda obvinění za válečné zločiny. Až do konce svých dnů hledala za své činy, kterých se v koncentračních táborech dopustila, odpuštění.

Mezi její nejbestiálnější činy, kterých se jakožto dozorkyně v koncentračním táboru Ravensbrück dopustila, bylo věznění stovek židovských vězeňkyň v bloku mezi budovami. V červenci 1940 je tři dny dnem i nocí, na slunci i dešti držela bez jídla a pití. V únoru 1942 zajistila převoz vybraných vězňů do centra nacistického programu eutanázie v Bernburgu. V Osvětimi se přímo se podílela na selekci žen určených ke zplynování.

Akční letáky