O této skupině Vikingů hovoří zejména norské ságy. Jejich pevnost se měla nacházet na jižním pobřeží Baltského moře, ale nikdy nebyla její existence prokázána. Jomsborg, od něhož je název skupiny žoldáků odvozen, je pak ztotožňován s názvy Jumne, Julin a Vineta, jež se objevují v dánských a německých pramenech. Primární zdroje nám však stále chybí, proto není možné s jistotou tvrdit, že tito Vikingové existovali. Existují pouze tři soudobé runové kameny a několik soudobých lausavís, které zmiňují jednu z jejich bitev. K té se vrátíme v závěru článku.

O jómsvikinzích hovoří i toto video:

Zdroj: Youtube

Kdo byli jómští Vikingové?

Zjednodušeně byli těmi, kdo odmítali přijmout jakýkoli vnější vliv. Sveřepě lpěli na svém pohanství, stavěli na neutuchající věrnosti ke starým severským bohům jako byli Ódin či Thór, a zároveň byli schopni bojovat pro jakéhokoli vladaře, který si je najal a zaplatil jim. Proto se leckdy ocitli i na straně křesťanských panovníků. Jedním z jejich slavných vůdců byl Sigvaldi Strut-Haraldsson.

Některé bitvy však vedli zcela samostatně. K těmto bitvám patří třeba bitva u Fýrisvelliru proti prvnímu švédskému králi Eriku Vítěznému v roce 985 či 986.

Jomsvikingové byli superhrdiny islandských ság a byli legendární žoldnéřskou armádou. Nebojácnost byla vždy spojována s Jomsvikingy. Neohrožené skandinávské válečnické bratrstvo, v němž musel každý bojovník dodržovat 11 vojenských pravidel stanovených řádem, mělo jasné zákony. Porušení pravidel mohlo být potrestáno okamžitým vyloučením z řádu.

Další informace zíkáte i zde:

Zdroj: Youtube

Co patřilo k 11 pravidlům?

Do řádu mohli vstoupit pouze zkušení válečníci bez ohledu na původ, muži ve věku 18-50 let. Každý musel vždy prokázat bojovou zdatnost v bojovém souboji. Jómové nesměli utéct tváří v tvář nepříteli stejné nebo nižší síly a byli povinni bránit své bratry a pomstít jejich smrt. Nesměli projevovat strach slovy ani činy a hádky mezi nimi byly zakázány. V zimě se nikdo nesměl bez svolení bratrstva vzdálit z Jomsborgu na více než tři dny.

Veškerá kořist z bitvy musela být rovnoměrně rozdělena mezi celé bratrstvo a členové o sobě nikdy nesměli špatně mluvit. Krevní mstu mezi členy museli zprostředkovat vůdci Jomsvikingu.

Při bitvách nesměly být v pevnosti ženy ani děti a nikdo nesměl být zajat.

Statečný Sigvaldi a poslední Jómové

Vůdce Sigvaldi bojoval v bitvě u Svolderu 9. září roku 1000. Tam údajně uprostřed boje opustil svého spojence, norského krále Olafa Trygvassona, který zde padl. O Sigvaldim pak nikdo neslyšel, ale je možné, že byl zabit Angličany. Jeho bratr Thorkel Vysoký se jej pokoušel pomstít, ale také padl.

Tím byli po smrti dva největší jómští válečníci, proto bylo snadné s těmito žoldnéři definitivně skoncovat. Toho se ujal norský král Magnus I. a roku 1043 vytáhl proti pevnosti Jomsborg. Tu dobyl a zasadil tím poslední ránu válečné družině jómských Vikingů.

I proto se dodnes neví, kde jómští Vikingové žili a mnozí historici jejich obecnou existenci zpochybňují.

Jinak ale hovoří archeologické nálezy, které odhalují, že je velmi pravděpodobné, že islandské ságy mohou být pravdivé. Podle archeologů žili jómvikingové v Jomsborgu, pevnosti na jihu na jižním pobřeží Baltského moře.

Historie s otazníkem

Řád či bratrstvo Jomsvikingů možná založil a zaštítil Harald Bluetooth, král dánský. Vůdcem bratrstva pak byl Palnatoke ("Tokeho lučištníka"), legendární dánský hrdina a náčelníka ostrova Fyn. Díky němu získali Jomsvikingové první flotilu dlouhých lodí. Ani tato část historie však není potvrzena.

V roce 2009 byl však učiněn pozoruhodný archeologický objev, když byla u anglického města Weymouth v hrabství Dorset nalezena hromada starověkých koster. Nejednalo se však o starověké římské vojáky nebo Anglosasy, ale právě o pozůstatky Jomsvikingů. Analýza DNA objasnila, že kostry patřily mladým skandinávským mužům ve věku kolem dvaceti let, z nichž někteří měli vypilované zuby.

Nález v Dorsetu může být jedním z prvních důkazů existence Jomsvikingů. Nejzajímavější byly stopy nalezeny na krčních a hlavových kostech fosilií. Ukazovaly, že muži byli popraveni nikoli zezadu, ale tváří v tvář svému vykonavateli. Tento způsob popravy zmiňuje jedna z islandských ság. Podívat se člověku, který vás zabíjí, do očí, je znakem odvahy.

O tom, zda Jómsvikingové skutečně existovali, můžeme fantazírovat. Archeologické nálezy to ale spíše potvrzují a navíc k prospěchu hovoří i runové kameny. Jeden se nachází poblíž města Ystad ve Švédsku. Je vztyčen na památku muže jménem Asbjörn. Druhý pak popisuje bitvu u Uppsaly. Runy hovoří o velkých bojovnících, kteří byli neohrožení a nikdy neutíkali před nepřáteli.

Zdroje:

www.ancientpages.com, cs.wikipedia.org/wiki/jomsvikigove, www.pcinvasion.com