Ačkoli byl Josef oficiálně římskoněmeckým císařem už od roku 1765, fakticky se ujal moci až po smrti své dominantní matky Marie Terezie v roce 1780. Tehdy se také stal českým a uherským králem a mohl začít naplňovat své vize, o kterých léta přemýšlel, ale kvůli matčině nevoli je neměl šanci prosadit. Rodinného života se nadobro zřekl; žádná žena nemohla nahradit jeho dávno zesnulou, milovanou manželku Isabelu. Druhé manželství, ke kterému byl donucen, se mu naopak tak zajídalo, že se vůči dalším vážným vztahům zcela uzavřel. Tělem i duší se upnul k práci. Věnoval se jí 12 až 18 hodin denně.
V českých zemích se na něj vzpomíná jako na dobrotivého reformátora, který ulehčil nevolníkům, toleroval odlišná náboženství a podpořil vznik nových nemocnic a škol. V jiných krajích se však takové popularitě netěšil. Rakouská šlechta se ošívala nad nečekanou povinností platit daně a církevní hodnostáři si rvali vlasy z hlavy při pohledu na kláštery, ve kterých se místo mnichů zabydlovali zdravotníci, vědci a učitelé.
Tajný sen o vítězné válce
Reformy se dotkly také armády. A když už měl Josef pěkně vystrojené vojsko s propracovanou organizací a zdravotnickým štítem, chtěl jeho sílu vyzkoušet v praxi. O jeho zálibě ve hře na vojáky se učebnice dějepisu moc nerozepisují. Není ale náhoda, že Josef snad na všech svých portrétech pózuje ve vojenské uniformě. Jako vojevůdce se přitom do dějin nezapsal - nejspíš proto, že v tomto ohledu zrovna moc schopný nebyl.
Císař Josef II.
Do války s Turky o Balkán ho zatáhla ruská panovnice Kateřina Veliká. V roce 1785 ho pozvala na návštěvu a provedla ho načančanými vesnicemi, které narychlo zbudoval kníže Potěmkin. Josef si přesto povšiml strašlivé bídy, která v Rusku panuje. "Nemají kam hlavu složit, chybí jim jídlo, a oni ani nemuknou," poznamenal si do deníku o sedřených ruských nevolnících.
Zřejmě to byla nakonec neodolatelná osobnost samotné Kateřiny, co ho přesvědčilo k podepsání spojenecké smlouvy. Jeho střízlivý rádce kníže Kounic jen protáčel panenky. Předvídal, že to nedopadne dobře. A také to dobře nedopadlo.
Z války si přivezl nemoc
V březnu roku 1788 zahájil Josef II. útok. Tažení se osobně účastnil, ale vedení raději svěřil maršálu Lacymu. Ten bohužel nebyl o nic lepším stratégem než císař. Vojsko utrpělo citelné ztráty, a navíc se jen neúspěšně brodilo močály okolo Dunaje. Ve vlhkém prostředí se objevil i další nečekaný nepřítel - žlutá zimnice a tuberkulóza. Zdravotnický personál nestačil ošetřovat raněné a přitom ještě bojovat proti nemocím, na které ve své době nebylo léku.
Netrvalo dlouho a onemocněl i císař. Maršál Lacy předstíral, že se také nakazil, aby se mohl vrátit do pohodlí Vídně. Do čela armády byl povolán slavný generál Laudon, kterému už bylo přes 70 let a měl užívat zaslouženého důchodu. Své pověsti však dostál na výbornou. Rakousku zachránil pošramocenou čest a dobyl Bělehrad.
Generál Ernst Gideon von Laudon
V posteli ho nikdo neudržel
Josefa II. mezitím sužovaly hrozné záchvaty kašle. Lékaři mu podávali kozí mléko a doporučili mu klid na lůžku. Odpočívat ale císař neuměl. Přes nezměrnou slabost stále usedal k pracovnímu stolu a podepisoval nové výnosy. Do toho musel řešit povstání, která se rozhořela v Holandsku a v Uhrách.
Během roku strašlivě zhubl a v obličeji zestárl snad o dvacet let. Nebylo mu ještě ani padesát, ale vypadal jako sešlý stařec. Vykašlával krev, která dopadala na pracovní stůl, dokumenty i podlahu. Jeho podpis se stal nečitelným.
Krátce před smrtí v únoru 1790 se rozloučil s nejvyššími úředníky a generály. Nadiktoval poslední instrukce a dopisy na rozloučenou. V momentu smrti u něj stáli dva sluhové, osobní lékař, věrný kníže Ditrichštejn a kněz, jemuž se stačil vyzpovídat. Umíral s pocitem, že se mu během desetileté vlády nepodařilo naplnit vize, které si předsevzal. "Nic jsem neudělal, jen jsem chtěl," prohlásil smutně.
Zdroje: dvojka.rozhlas.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.valka.cz
