Jen kratičká připomínka

Josef Kemr (20. června 1922-15. ledna 1995) je křtěný Vltavou a své město i zemi miloval. Na přání rodičů vystudoval obchodní akademii, ale krev, kterou měl v žilách, úřednická rozhodně nebyla. Bůh, ve kterého věřil, ho obdařil jiným darem – uměleckým. Poprvé stál na divadelních prknech v deseti letech. Jako školák krásně zpíval, a tak se dostal jako „křoví“ do Vinohradského divadla, do operety Polská krev. Už je neopustil a skutečně pro něho znamenala svět.

Do filmu se dostal jako čtrnáctiletý coby Jůla Plichta v melodramatu Lízin let, kde hrál i Rudolf Hrušínský. Ten ho přivedl do známé divadelní společnosti jeho babičky Anny Budínské-Červíčkové.

Tak se vydal na hereckou dráhu a díky tomu ho známe jako představitele desítek divadelních, rozhlasových, filmových a televizních rolí. Pan Kemr měl i další lásky a záliby, a také trochu podivínský zvyk…

Herce si můžete připomenout na následujícím kratičkém videu jako dědu Komárka v komedii „Na samotě u lesa“, z jehož úst zazněla nezapomenutelná filmová hláška:

Zdroj: Youtube

Jiná, ale legendární

Postavy, které ztvárnil, dokázal ztvárnil přesvědčivě. Pro svou roli řidiče si napsal sám poněkud divoký scénář, který by ocenili fanoušci ztřeštěných komedií. Pan Kemr byl majitelem dvoutaktního východoněmeckého lidového vozu Trabant, který k němu neodmyslitelně patřil a stal se legendárním spojením s jeho jménem. Jestli si vzpomenete, říkalo se mu trsátko, ale pro herce byl jeho miláčkem (jako ostatně pro mnoho řidičů jejich auto).

Jako silně věřící katolík v něm jezdil v rámci socialistických závazků (dnes sotva někdo tuší co tento pojem znamená) po republice opravovat a natírat kapličky. Jako odpůrce tehdejší vládnoucí třídy v něm vyrazil s kladívkem a majzlíkem do Berlína bourat zeď. Prý si jí kousek přivezl domů.

Za volantem

Jak se o něm traduje, jako řidič byl téměř jako řádová sestra ze sainttropézského četníka, která s úsměvem „boží cesty jsou nevyzpytatelné“ řídila kachnu, francouzský lidový Citroën.

Jen pro zábavu a pobavení se můžete na její „ilustrační“ jízdu podívat na následujícím videu:

Zdroj: Youtube

Pan Kemr ctil boží přikázání, ale coby řidiče pro něho dopravní předpisy svaté rozhodně nebyly. Jeho jízda nebyla tak divoká, jako na videu, ale zákaz vjezdu pro něho nic neznamenal, jezdil v protisměru, svého miláčka uvelebil na zákazu parkování, řítil se Prahou kudy a jak se mu zachtělo bez ohledu na danou rychlost.

Oznámení o pokutách za stěračem házel do koše a říkal, že se pravidla silničního provozu dodržovat nemusí, pakliže nedojde k újmě na zdraví. Dle hereckých kolegů si před jízdou klidně dal sklenku či dvě vína. Pravda je, že nikdy žádnou nehodu na silnici neměl, žádnou nezpůsobil.

Pan Kemr prý klíčky od svého miláčka ztratil, ale hlavu si s tím nelámal. Jak ho startoval bylo jeho tajemstvím, ale aby mu s ním nemohl nikdo odjet či mu ho odcizit, pokaždé, když ho zaparkoval, odmontoval mu volant a vzal si ho s sebou.

Nejen ten bakelitový

Pan Kemr měl rád svou samotu, ale vůči lidem se neuzavíral, potřeboval si ale ke svým spřízněným duším nalézt cestu. Miloval historii, výtvarné umění a hlavně hudbu. Lidí, kteří něco uměli či dokázali nejen v jeho branži, si nesmírně vážil.

Stýkal se s malíři, sochaři a jako nadaný hudebník si chodil zahrát na violu do smyčcového uskupení da gamba. Malostranské usedlíky a sousedy zdravil, nechoval se povýšeně. Kromě dvou milovaných žen, se kterými spojil svůj život, měl rád kočky. Prý jich svého času míval až osm.

Ke konci života se potýkal s rakovinou a navzdory bolestem, které na sobě nedal znát, stál na scéně Národního divadla do posledního dechu (1965–1995). Rolí, se kterou se rozloučil s filmovými diváky byl Kadlus v nostalgických Malostranských humoreskách.

Držitel Thálie za celoživotní mistrovství opustil tento svět smířený se smrtí ve věku sedmdesáti dvou let, a je pohřben v hrobce, kterou si nechal postavit na farnosti kostela sv. Matěje.

Zdroje: www.lifee.cz, www.ahaonline.cz, www.forum24.cz