Bylo mu 20 let, když ho transportovali do Majdanku. Statný chlap, pocházející z polské vesničky Czemierniki, s hrůzou sledoval aleji napůl zaplněných masových hrobů. Právě díky jeho zdatnému vzezření ho ušetřili okamžité smrti a odvezli do Osvětimi.

,,Dostali jsme se tam ráno. Ukázali nám postele, vzali nás do sprch, pečlivě nás omyli, vydezinfikovali a oholili. Dali nám pruhované uniformy a vytetovali číslo na levé předloktí. Od té chvíle jsem byl číslo 128164, moje jméno přestalo existovat,“ líčil Mandrowitz.

Po několika týdnech byl přesunut do pobočného pracovního tábora Buna. Jednoho dne, to měl konec dlouhé a náročné šichty, spatřil na procházce mezi tábory rajčata. Měl hlad, a tak jich pár utrhl a snědl. Nevěděl, že ho pozorují dozorci.

Surovému bití se Mandrowitz nevyhnul a skončil v nemocnici. Moc dobře věděl, že limit na lůžku je pět dní, pokud se neuzdraví, půjde do plynu. Jeho zranění byla ale natolik vážná, že pět dní rozhodně nestačilo. Čekala ho smrt.

Mengeleho favorit

Na cestě do plynových komor si ho všiml osvětimský doktor Josef Mengele, zastavil ho a zeptal se: ,,Co se ti stalo?“ Na to Mandrowitz odpověděl: ,,Zbili mě.“ Mengele ho z pochodu vytáhl a poslal zpátky do nemocnice. Tím mu daroval druhou šanci.

Když vás ale zachrání samotný doktor smrt, je nutné předpokládat, že to nebylo z dobroty srdce. Mandrowitz se před válkou vyučil krejčovství a Mengele právě sháněl někoho, kdo bude zašívat zničené uniformy vojáků. Mělo to své výhody – nemusel stávat brzy ráno na sčítání.

Práce krejčího ale netrvala dlouho. Mengele na něm praktikoval zvláštní experiment, který Mandrowitz nikdy nedokázal pochopit. ,,Bral mi krev z ruky a vracel mi ji do zadních partií. Nemám tušení, co to mělo dokázat.“

Mengele mu zachránil život ještě jednou. Když se rozhodlo, že celá nemocnice a 150 Židů, které si doktor vzal po svá křídla, půjde do plynu, Mandrowitz a malý chlapec byli jediní, kteří se na jeho rozkaz v komoře neocitli. Proč to Mengele udělal, to se nikdy nedozvěděl.

Svoboda v Terezíně

V roce 1944 byli posláni na pochod smrti do Oranienburgu a z něho do Buchenwaldu. Jak se Sověti blížili, putovali vězni vlakem do Terezína. Cesta byla dlouhá a plná nástrah, Spojenci bombardovali železniční tratě a prodlužovali vězňům pobyt v transportu. Než se dostali do Malé pevnosti, strávili 17 dní bez jídla a pití.

Rudá armáda Terezín osvobodila 9. května, Mandrowtiz v té době trpěl tyfem a musel ještě několik týdnů strávit v nemocnici. Po uzdravení odešel zpátky do vesnice, kde se dozvěděl, že celá jeho početná rodina zemřela v Treblince. Po válce se odstěhoval do Spojených států a zbytek života strávil v New Jersey.