Krutý osud doktora Smrt po osvobození Osvětimi: tělo dostali medici na pokusy

28. září 2020 četba na 6 minut
Vězni koncentračního tábora nazývali Mengeleho „Andělem smrti“

Vězni koncentračního tábora nazývali Mengeleho „Andělem smrti“

Foto: Wikimedia Commons - Volné dílo

Když se Rudá armáda blížila k Osvětimi, nacistický "Anděl smrti" Josef Mengele vzal nohy na ramena a uprchl. Přežil mnoho svých obětí, které umíraly v neskutečných bolestech, znetvořeni a nakaženi strašlivými nemocemi. Náhodné pokusy na lidech prý ani nepřispěly z medicínského hlediska k závratným objevům. Pokud to Mengele věděl, tížilo ho svědomí?

Lidii Maksymowiczové byly tři roky, když se svou rodinou dorazila v prosinci 1943 do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Bylo pozdě v noci. Rampa byla jasně osvětlena. Vojáci SS křičeli. Hlídací psi štěkali a rodiny byly násilně oddělovány. Lidie byla odvedena od své matky do dřevěných budov s palandami, do dětských kasáren. Budovy byly plné hmyzu, matrace nahradilo seno a přikrývky byly ztuhlé špínou. Děti trpěly hladem a zimou. A obávaly se návštěvy lékaře Josefa Mengeleho.

„Nevzpomínám si na jeho tvář, jen na jeho vyleštěné boty,“ řekla Maksymowiczová. „Když jsem slyšela jeho kroky, plazila jsem se pod paletu, sklonila se a zavřela oči. Myslela jsem, že mě nenajde.“

Josef, nejstarší syn Karla a Walburgy Mengele, který provozoval zemědělskou strojírenskou společnost ve městě Günzburg v jižním německém Bavorsku, studoval medicínu a antropologii. Po dvou doktorátech se věnoval výzkumu v Ústavu dědičné biologie a rasové hygieny ve Frankfurtu. V létě 1940 se 29letý Mengele připojil k Waffen-SS, vojenské pobočce nacistické strany. V roce 1943 zastával hodnost Sturmbannführera, což je ekvivalent majora, a byl převelen do Osvětimi, kde pracoval jako táborový lékař. Aktivně se účastnil selekce na rampě, obzvlášť se zajímal o děti, zejména o dvojčata a trpaslíky.

Mengele testoval, zda injekční barviva mohou změnit barvu očí. Operoval děti bez anestetik, infikoval dvojčata tuberkulózou a skvrnitou horečkou. Během těchto experimentů zemřelo mnoho dětí, další byly záměrně zabity. Vězni nazývali Mengeleho „Andělem smrti“.

Lidii se před Mengelem nepodařilo skrýt. Testoval na ní vakcíny. Po nesčetných injekcích byla více mrtvá než živá. Jednoho dne se Lidiina matka vplížila do dětských kasáren, aby přinesla své dceři jídlo a našla ji ležet v bezvědomí s vysokou horečkou.

Zdeněk Zofka, historik z Günzburgu, který vydal knihu o rodném Mengeleho městě během nacistické éry, píše, že Mengele nebyl ani sadista, ani fanatik. Zofka věří, že doktor byl motivován „bezmezným cynismem“, který mu umožnil vidět své oběti ne jako lidské bytosti, ale jako „materiál, který je již mrtvý“. I tak si ale uvědomoval, že ani zvířata nepáchají tak hrozné zločiny a po útěku z koncentračního tábora ho budou hledat po celém světě. A také, že hledali. Proto utekl na západ Evropy jako řadový německý voják, ale v Norimberku byl zadržen. I když byl v zajateckém táboře zapsán pod svým pravým jménem, nikdo si ho nevšímal. Štěstí mu přinesl i fakt, že si nenechal pod paži vytetovat svou krevní skupinu, což bylo povinností všech příslušníků SS a podle toho byli po válce často odhaleni. Z tábora byl propuštěn s novou totožností, kterou mu "věnoval" místní doktor. S ní se skrýval jako nádeník v Rosenheimu v Horním Bavorsku.

Tam ho hojně navštěvovala jeho rodina, která byla přesvědčená o jeho nevině a zařídila mu lístek do Jižní Ameriky. Jako Ludwig Gregor 20. června 1949 vyplul na lodi North King z Janova do Argentiny, kde nalezlo útočiště mnoho dalších nacistických důstojníků. Deset let si žil docela dobře, pracoval ve farmaceutické firmě a rodina ho finančně podporovala. Roku 1959 ho však objevili lovci nacistů a on musel, společně se svou novou ženou Martou, uprchnout do Paraguaye. Jeho žena se však se změnou nesmířila a opustila ho.

Některé zdroje uvádějí, že v této době žil s ukrutnými bolestmi břicha, v němž měl chomáče vlastních vousů, které si ze stresu okusoval. Je pravda, že se 35 let skrýval pod falešnými jmény, nikdy neměl stálou práci a "dřel bídu s nouzí". Dokonce ho vystopoval i Mosad, ale Izrael nařídil, že vzhledem k navazování dobrých vztahů s Paraquayi budou spíše Mengeleho hledat blíže k rodnému Německu. Od roku 1972 se Mengeleho zdravotní stav neustále zhoršuje. O čtyři roky později prodělal mrtvici a vysoký krevní tlak mu způsobil ušní infekci, která ovlivnila jeho rovnováhu. Dne 7. února 1979, při návštěvě svých přátel Wolframa a Liselotte Bossertové v pobřežním letovisku Bertioga, Mengele při plavání ranila druhá mrtvice a utopil se. Jeho tělo bylo pohřbeno v Embu das Artes pod jménem „Wolfgang Gerhard“, které Mengele používal od roku 1971.

Mezitím ho stále hledal celý svět. Byl prý viděn na ostrově Kythos, v Káhiře, ve Španělsku a v Paraguayi v roce 1978, osmnáct let poté, co opustil zemi. Hledali ho až do roku 1985 a zájem o jeho dopadení byl ještě intenzivnější po konferenci v Jeruzalémě, na níž byla prezentována svědectví více než stovky obětí Mengeleho experimentů. Krátce nato západoněmecké, izraelské a americké vlády zahájily koordinované úsilí o určení místa pobytu Mengeleho. Západoněmecká a izraelská vláda nabídly za jeho zajetí odměnu, stejně jako The Washington Times a Centrum Simona Wiesenthala. Dne 31. května 1985 na základě zpravodajství přijatého západoněmeckou prokuraturou provedla policie razii v domě Hanse Sedlmeiera, celoživotního přítele Mengeleho. Našli kódovaný adresář a kopie dopisů odeslaných a přijatých od Mengeleho. Mezi novinami byl i dopis Wolframa Bosserta, který oznamoval Sedlmeierovi Mengeleho smrt.

Při výslechu Bossertových bylo odhaleno umístění Mengeleho hrobu a ostatky byly exhumovány dne 6. června 1985. Rozsáhlé soudní vyšetřování s vysokou pravděpodobností ukázalo, že se skutečně jedná o tělo Josefa Mengeleho. Jeho syn Rolf Mengele vydal 10. června prohlášení, v němž identitu otcova těla potvrdil a připustil, že zpráva o otcově smrti byla úmyslně utajena, aby chránila lidi, kteří ho po mnoho let ukrývali. V roce 1992 testování DNA Mengeleho identitu bezpochyby potvrdilo, ale rodinní příslušníci odmítli převoz ostatků do rodného Německa. Kostra je uložena v Ústavu soudního lékařství v São Paulu, kde se používá jako vzdělávací pomůcka. 

Akční letáky