Jak roky plynuly, začal jsem se cítit stále více zastiňovaný její inteligencí. Připadal jsem si vedle ní jako hlupák. A přestože jsem ji hluboce miloval, cítil jsem, že už s ní nechci žít. Naše večery trávené u televize byly pro mě mučením. Eva vždy analyzovala každý film nebo dokument s takovým vhledem, že jsem si připadal jako dítě, které sotva rozumí základům příběhu. "Vidíš tu symboliku, Petře?" ptala se nadšeně. Přikývl jsem, i když jsem ve skutečnosti nic neviděl. Na večírcích s přáteli to bylo ještě horší. Eva vždy zářila, mluvila o politice, literatuře, vědě. Já jsem jen seděl a poslouchal, s úsměvem, který skrýval mou rostoucí nejistotu a zlost.

Odešel jsem

Jednoho večera to vyvrcholilo. "Evo, nemohl bys jednou přestat být tak chytrá?" vybuchl jsem. "Všichni se vedle tebe cítíme jako hlupáci!"
Eva na mě pohlédla s překvapením a zármutek se jí zaleskl v očích. "Petře, nikdy jsem nechtěla, abys se cítil méněcenný. Jsem prostě taková, jaká jsem." Ten večer jsme se strašně pohádali a já odešel do hospody. Opil jsem se a už jsem jí měl plné zuby. Nemohl jsem to vydržet. Druhý den jsem se sebral a odešel z domu, odjel jsem na chalupu, kde jsem strávil sám půl roku.

Problém z minulosti

Pár měsíců mi stačilo pro to, abych si uvědomil, že problém není v Evě, ale ve mně. Moje nejistota a závist zastíraly lásku, kterou jsem k ní cítil. Sám jsem k tomu nedošel, ale každý den jsem si povídal s našimi sousedy, postarším manželským párem, kteří spolu byli padesát let. Povídání s nimi mi dalo víc, než nějaká psychoterapie. Pochopil jsem, že moje sebevědomí bylo zakořeněné hluboko v mé minulosti, v době, kdy jsem byl šikanován ve škole za to, že nebyl dost chytrý. Eva byla jen nevědomým zrcadlem mých vlastních strachů. Uvědomil jsem si, že jsem se do Evy zamiloval právě kvůli její bystrosti a že bych měl být hrdý, ne závistivý.

Vše zachráněno

Když jsem se jednoho večera vrátil domů, seděla Eva u krbu a četla. Přistoupil jsem k ní a políbil ji na čelo. "Miluji tě přesně takovou, jaká jsi," řekl jsem. Eva se na mě usmála a svou rukou hladila mou tvář. "A já tebe, Petře. Tvá síla a laskavost jsou to, co mě na tobě nejvíce přitahuje."
Od té chvíle jsem se snažil nejen akceptovat Evu takovou, jaká je, ale také si vážit svých vlastních kvalit. Naše vztahy se prohloubily a já si uvědomil, že láska není o soutěžení, ale o vzájemném doplňování a podpoře.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.