Juana Bormann pracovala v koncentračních táborech jako Oberaufseherinnen. Ty byly přímo podřízené veliteli tábora (Lagerführer) a táborovým vedoucím (Lagerkommandanten). Kromě jiného měly za úkol řešit problémy Aufseherinnen (ženské stráže v nacistických koncentračních táborech), přebírat jejich hlášení a v případě potřeby udílet sankce s hlášením spojené.
Křesťanka bez vzdělání
Juana nebo Johanna Bormann se narodila 10. září 1893 v Birkenfelde v Německu. O jejím životě se toho moc neví, žádného vzdělání se jí zřejmě nedostalo, neboť nikdy nechodila do školy. Pravděpodobně byla křesťansky silně založena a hluboce věřící. V duchu biblického učení vykonávala misijní práci. Za velmi nízkou mzdu pracovala v psychiatrické léčebně jako pomocná ošetřovatelka. Tuto bohulibou činnost však brzy vyměnila za službu u SS. Ke složkám Schutzstaffel se připojila v létě roku 1938, údajně proto, aby si vydělala více peněz.
Nejprve pracovala v koncentračním táboru v Lichtenburgu v Sasku, kde vydělávala tři- až čtyřikrát více, než v psychiatrické léčebně. Nacisticky koncentrační tábor Lichtenburg sídlil v renesančním zámku v městečku Prettin nedaleko Wittenbergu v provincii Saska. Tento tábor byl jedním z prvních, který byl od roku 1933 provozován nacisty. Bylo v něm umístěno na 2 000 vězňů obou pohlaví. Nejčastěji se jednalo o politické vězně. Juana tam pracovala jako kuchařka. V květnu 1939 se přesunula do nově otevřeného tábora Ravensbrück, který nahradil Lichtenburg a stal se tak hlavním táborem pro vězně ženského pohlaví.
V Ravensbrücku pracovala tři roky jako dozorkyně pracovních skupin vězenkyň. V březnu 1942 byla převelena jako stráže (Oberaufseherinnen) do polské Osvětimi-Březinka. Zde se potkala s dalšími vedoucími dozorkyněmi, jako byla obávaná Maria Mandel nebo Irma Grese. Jak s Mandel, tak s Grese přezdívanou „hyena z Osvětimi“ měla Bormann mnoho společného, zejména mimořádné sklony k masochismu a fyzickému týrání.
Milovaný pes sloužil jako mučící zbraň
Juana Bormann byla nízkého vzrůstu, měřila něco málo přes sto padesát centimetrů, navzdory tomu byla nesmírně krutá. Měla ve zvyku jen tak z rozmaru surově bít vězně, nebo na ně vypouštěla svého německého ovčáka, kterému říkala „Velký zlý vlčák“. Jednou z jejich mnoha obětí byla židovka Dora Szafran z bloku 15, na kterou vypustila svého psa s příkazem, aby se zakousl do krku. Mladá žena krátce na následky pokousání psem zemřela. Bormann se se svými psy zaměřovala na ty nejslabší, zesláblé a nemocné. Když už nemohli pro fyzické vyčerpání pokračovat v práci, surově je zbila a nechala psa, aby vězně kousnul do nohy. Zatímco Juana bezcitě přihlížela, pes roztrhal na kusy celé tělo. Těmto brutálním útokům museli ostatní vězeňkyně povinně přihlížet. Na následky těchto zranění skoro všichni vězni v krutých bolestech zemřeli.
Ella Lingens-Reiner, rakouská právnička a lékařka, která svědčila počátkem března 1964 v prvním Osvětimském procesu ve Frankfurtu, popsala Juanu Bormann takto: „Byla nešťastná, nešťastné stvoření, které nikdo nemiloval, ona také nikoho nemilovala, jen svého psa.“
Krutá hra končící smrtí
Bormann se často s ostatními esesáky bavila tím, že lákala za příslibem potravy vězně k plotům, které byly pod elektrickým napětím. Takzvané pokusy o útěk, které byly trestány kulkou do týlu, sloužily také pro pobavení dozorců. Huronský smích dozorců se mísil se svištěním kulek a krví nebohých vězňů.
V roce 1944 Bormann přesídlila do tábora v Hindenburgu a v březnu 1945 absolvovala poslední přesun do Bergen Belsenu. Na posledním místě zůstala až do 15. dubna 1945, kdy byl Bergen Belsen Angličany osvobozen. Až do posledních dnů praktikovala všechny druhy trestů, i když už bylo jasné, že je konec a Německo válku prohrálo.
Juana Bormann byla později uvězněna a vyslýchána armádou. Během výslechu 12. října 1945 popřela, že by se kdy někdy zúčastňovala selekcí vězňů pro zplynování, nebo výběru těch, kteří měli podstoupit nehumánní lékařské experimenty vedené dr. Mengelem. Jediné co přiznala: „Byla jsem pouze přítomna při ranních a večerních appelech, ničem jiném.“
Bormann byla souzena britským válečným tribunálem týkající se Bergen Belsenu a Osvětimi, který se konal v Lüneburgu v době od 17. září do 17. listopadu 1945, kdy padly rozsudky. Na základě svědectví přeživších byla shledána vinnou a odsouzena k trestu smrti oběšením. Rozsudek smrti byl vykonán Albertem Pierrepointem 13. prosince 1945 v 10:38 ve věznici Hameln.
Zdroj: Lavanguardia.com
