Saadí Kaddáfí nebyl úplně neschopný fotbalista, nicméně do národního týmu se dostal jen díky svému příjmení. Léta hrál v prvoligovém klubu Tripoli, jenž se držel na výsluní až do roku 2000, kdy mu hrozilo, že sestoupí do ligy druhé. Během rozhodujícího zápasu s týmem Al-Ahlí si nešlo nevšimnout, že se rozhodčí nechovají sportovně. Proti soupeřům Kaddáfího Tripoli nařídili hned dvě nespravedlivé penalty.

Rozčilení hráči začali stávkovat a odcházeli ze hřiště, ochranka je ale zatlačila zpátky a donutila je zápas dohrát - tedy přesněji řečeno, prohrát. Stovky fanoušků se vrhly na protest do ulic, došlo i na pálení Kaddáfího fotografií. Policie zakročila drsně: demonstranti byli masově pozatýkáni a odsouzeni k trestům odnětí svobody od 3 do 10 let. Tři zatčené nechal diktátor pro výstrahu popravit.

S klubem Al-Ahlí však tímto ještě neskoncoval. Prvního září, na výročí libyjské revoluce a v době muslimských modliteb, vjely na hřiště klubu buldozery a všechno srovnaly se zemí, včetně přidružených kancelářských budov.

"Pořád nechápeme, proč nám to Kaddáfí udělal," řekl současný kapitán Al-Ahlí Moataz Ben Amer. "Fotbal mladé lidi odpoutává od vážných politických otázek, sport je především o zábavě. Ale to Kaddáfímu nedocházelo."

Kariéra mladého Saadího mezitím kvetla. Jeho otec využil svých konexí v Itálii a domluvil mu místo v prestižním týmu Perugia. Bohužel, Saadí si v Perugii ještě ani nekopl, a už mu vyšel pozitivní test na doping. Na nějakou dobu dostal zákaz hraní, po němž se konečně dočkal vytoužené chvíle: v italské lize běhal po hřišti celých 15 minut jako náhradník.

Po otcově smrti Saadí uprchl do Nigeru, který ho na jaře roku 2014 vydal zpět Libyii. Bývalý fotbalista čelil obvinění z několika vražd, po čtyřech letech byl však propuštěn pro nedostatek důkazů.