Psychology tato otázka zajímá dodnes. Zatímco někteří odkazují na tradici samurajů, pro které byla čest důležitější než život, jiní připomínají přednášku "Smrt a Život", kterou v roce 1943 uspořádal pro studenty vysokých škol japonský filosof Hajime Tanabe. Ve svém projevu citoval německého kolegu Martina Heideggera, podle něhož smrt sice ukončovala existenci člověka, ale zároveň definovala život, který jí předcházel. Bez smrti by tedy nebyl život. Tanebe apeloval na mladé muže, aby se konce života nebáli a obětovali se pro záchranu vlasti.

V posluchačích vzbudil nadšení. Studenti se houfně připojili k armádnímu letectvu, připraveni zemřít za vlast. V té době je však k sebevražedným misím ještě nikdo nenutil. Do armády se přihlásili s vědomím, že možná zahynou, avšak pořád měli i naději, že třeba přežijí.

Cesta zpět neexistovala

To se změnilo v říjnu 1944, kdy Američané potopili většinu japonské flotily. Tehdy prý viceadmirál Takijiro Oniši řekl důstojníkům: "Musíme nasadit bombardovací letouny jako sebevražedné jednotky, které budou cílit na nepřátelská plavidla."

Teprve nyní se ukázalo, že to mladí muži s tou obětí vlasti zase tak vážně nemysleli. "Nechtěli to udělat, ale dostali to rozkazem. Kdyby odmítli, znamenalo by to hanbu pro jejich rodinu. A jakmile jednou vzlétli, nemohli se z mise vrátit - letadla měla pouze palivo pro cestu tam," uvedl americký psycholog Clark McCauley.

Osamu Jamada byl podle svých slov připraven zemřít. "Byl jsem tehdy nezadaný, nic mě tu nedrželo, takže jsem byl upřímně ochoten obětovat se pro obranu Japonska. Ale piloti, kteří měli snoubenky a rodiny, o tom smýšleli jinak," přiznal Jamada, který nakonec na smrtící misi nevzlétl. Život mu paradoxně zachránily jaderné útoky na Hirošimu a Nagasaki, kterými válka skončila.

Strach ze smrti, ale hlavně o rodinu

Kejči Kuwahara přežil díky poruše letounu. Krátce po startu se musel vrátit na základnu. "Když mi řekli, že jsem převelen do jednotky kamikaze, cítil jsem, jak blednu. Bylo mi sedmnáct, měl jsem strach, nechtěl jsem zemřít. Rok předtím jsem ztratil otce, takže to byla jen máma a nejstarší sestra, kdo pracoval a staral se o mladší sourozence. Pravidelně jsem jim posílal peníze ze svého platu. Pořád jsem přemýšlel, co s nimi bude, až umřu? Co budou jíst?"

Všichni piloti svým důstojníkům podepsali, že jdou na smrt z vlastní vůle. "Podepsali jsme to dobrovolně, nebo z donucení? Je to těžké vysvětlit, když nevíte, jak to v armádě funguje," uvedl Kuwahara. Psychologický tlak byl podle něj nezměrný. Nikdo nechtěl před ostatními vypadat jako zbabělec.

Při sebevražedných útocích na americké terče zahynulo přes 2000 japonských letců, přičemž některé odhady hovoří dokonce až o 3800 zmařených životech. Ty, co už vzlétnout nestačili, pak čekalo velké rozčarování, když Japonsko válku prohrálo. Měli pocit, že jejich kamarádi přinesli své zemi oběť zbytečně.

Zdroje: https://www.bbc.com/, https://www.ozy.com/