Jak probíhal poslední večer před letem japonských vojáků kamikaze?

11. únor 2021 četba na 5 minut
Piloti kamikaze zpočátku dobrovolníci, později byli mladí muži ke vstupu do sebevražedné jednotky vybízeni.

Piloti kamikaze zpočátku dobrovolníci, později byli mladí muži ke vstupu do sebevražedné jednotky vybízeni.

Foto: Wikimedia Commons, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2634041

„Když odstraníte všechny myšlenky na život a na smrt, budete schopni zcela ignorovat svůj pozemský život. To vám také umožní soustředit pozornost na vymýcení nepřítele neochvějným odhodláním a mezitím posílit vaši dokonalost v letových dovednostech." Píše se v příručce pilota kamikaze.

Tuto příručku japonští mladíci dostali, jakmile podepsali bílý papír, na němž se mohli rozhodnout, jak přijmou smrt. Měli na výběr ze tří možností. Dobrovolně a s nadšením, jen prostě dobrovolně, anebo nedobrovolně. Poslední možnost si nezvolil nikdo.

Vojáci „božského větru" nebol kamikaze byli součástí japonské speciální útočné jednotky vojenských pilotů, kteří se zaměřovali na sebevražedné útoky proti americkým plavidlům. Piloti se s letouny napěchovanými výbušninami vrhali střemhlav na spojenecké lodě. Nejprve to byli dobrovolníci, později byli mladí muži ke vstupu do sebevražedné jednotky vybízeni.

Zajímavostí je, že neexistuje žádný záznam o tom, že by výzvu nějaký voják odmítl. Vybírali se mladí muži, většinou svobodní, kteří nedovršili ani osmnáctý či dvacátý rok. Rovněž nebyli prvorození, aby se zachovala rodová linie. Tyto „čisté duše" si ale musely nejdřív projít tvrdým výcvikem spojeným s krutými tělesnými tresty, jež byly na denním pořádku. Časté mlácení bylo ospravedlněno myšlenkou, že vojákům musí být vštípen „bojový duch". (Zdroj: en.wikipedia.org)

Piloti se s letouny napěchovanými výbušninami vrhali střemhlav na spojenecké lodě.Piloti se s letouny napěchovanými výbušninami vrhali střemhlav na spojenecké lodě.Zdroj: shutterstock.com

„Shigeko, je ti dobře? Nyní je měsíc od toho dne. Šťastný sen skončil. Zítra mé letadlo skončí v nepřátelské lodi. Překročím řeku do jiného světa a vezmu s sebou pár Yankeeů. Když se ohlédnu zpět, vidím, že jsem k tobě byl velmi chladný. Poté, co jsem k tobě byl krutý, jsem toho litoval. Prosím odpusť mi. Když přemýšlím o vaší budoucnosti a dlouhém životě před vámi, slzy mi leží na srdci. Zůstaňte prosím pevní a žijte šťastně. Po mé smrti se prosím postarej o mého otce. Já, který jsem žil pro věčné zásady spravedlnosti, budu navždy chránit tento národ před nepřáteli, kteří nás obklopují. Velitel věčnosti letecké jednotky Haruo Araki."

Poslední dopis velitele byl napsán na letecké základně Chiran v Kjúšú, večer 10. května 1945. Než následující den ráno odešel na svou misi, pořídil fotograf jeho snímek. Společně s kamarády obdivuje malé štěňátko, které nadšeně a se štěstím v očích hladí.

V šest hodin ráno Haruo vzlétl v jednom ze 150 letadel, která mířila na smrt. Účastnil se šestého masového útoku kamikaze proti spojenecké plavbě poblíž Okinawy ve dnech 10. – 11. května 1945. Jeho letadlo bylo jedním ze dvou, které zasáhlo vlajkovou loď viceadmirála Mitschera USS Bunker Hill, způsobilo rozsáhlé požáry a zabilo 396 mužů.

Dvě letadla kamikaze, která zasáhla vlajkovou loď viceadmirála Mitschera USS Bunkera Hilla, způsobila rozsáhlé požáry a zabila 396 mužů.Dvě letadla kamikaze, která zasáhla vlajkovou loď viceadmirála Mitschera USS Bunkera Hilla, způsobila rozsáhlé požáry a zabila 396 mužů.Zdroj: Wikimedia Commons, By U.S. Navy, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5329

Haruo byl jedním z více než 2000 vojáků, kteří večer před útokem mohli napsat poslední dopisy své rodině. Jeho těhotná manželka Arakiho Shigeko později uvedla, že je na oběť svého muže hrdá. „Myslela jsem si, že je přirozené, že Haruo zemře," napsala později. „Bylo by hanebné, kdyby žil dál. Bylo to pro Japonsko - pro zachování a ochranu země. Poslání našich milovaných na smrt bylo to nejmenší, co jsme mohli na domácí frontě udělat." (Zdroj: www.nationalww2museum.org)

Navzdory četným fotografiím usmívajících se pilotů, dochovaným dopisům a filmovým záznamům byl večer před útokem velmi psychicky náročný. Popsal ho Kasuga Takeo pro knihu Kamikaze deníky: Úvahy japonských mladých vojáků. 

„Popíjeli studené saké a v hale zavládl chaos. Někdo popadl židli a rozbil okno, jiný roztrhal ubrusy. Vzduchem se nesly vlastenecké písně i kletby. Někteří piloti křičeli vztekem, další nahlas plakali. Mysleli na své rodiče a snoubenky, sepisovali poslední vůle, psali dopisy na rozloučenou. To čiré zoufalství se nedá vylíčit," popisuje Takeo a pokračuje: „Mladíci byli údajně připraveni položit život za císaře, ale ve skutečnosti byli absolutně rozervaní. Někteří položili hlavu na stůl, někteří psali, někteří se snažili meditovat. Byli i tací, kteří tančili jako šílení a rozbíjeli květinové vázy." 

Kimai Tsuneo vyzval své kamarády, aby společně zpívali hymny. Vybrali si hymnus č. 405, jehož slova prosí Boha, aby jim dodal sílu, dokud se znovu nesetkají.

Hagihara Kotaro, voják, který se ke zpěvu přidal a přežil, si později vzpomněl, že zpěv hymnů nesl riziko trestu. Na základnách totiž panovala tvrdá cenzura. Tento závěrečný akt byl ale poslední oslavou krásy lidstva, kterou mladí vojáci opouštěli za nelidských okolností. Zpěv se stal jediným způsobem, jak protestovat proti vojenské agresi a očistit, alespoň pro tuto chvíli, svoji duši. (Zdroj: archive.org)

Akční letáky