Výraz "kamikaze" znamená v překladu "božský vítr"; v dávných dobách se tak přezdívalo bouřím a tajfunům, které chránily japonské ostrovy před invazemi Mongolů natolik spolehlivě, že se zdálo, jako by je sesílala sama božstva. Stejně tak měli svou zemi za druhé světové války ochránit sebevražední piloti před náporem Američanů. Tyto odhodlané mladé muže nicméně nevysílali do vzduchu bohové, ale vojenští důstojníci.

Nuceně dobrovolná smrt

Všichni piloti se ke smrtící misi přihlásili dobrovolně. Alespoň to tedy uvedli ve formuláři, ve kterém vybírali ze tří možností: buď zemřou dobrovolně a s nadšením, nebo jen jednoduše dobrovolně, anebo nedobrovolně. Protože třetí možnost nezaručovala život, ale ke smrti ještě přidávala navrch hanbu, nezvolil ji nikdo.

Mladí Japonci se během války přidávali k letectvu, aniž tušili, že jim bude jednoho dne předložen výše popsaný absurdní formulář. V tu chvíli už ale neexistovala cesta zpět.

Protože se letcem nemůže stát jen tak nějaký trouba, vesměs šlo o mladíky studované, kteří zrovna dokončili univerzitu a patřili k národní intelektuální elitě. Ze zachovalých deníků je zřejmé, že mnozí z nich studovali filosofii a poslední noc před smrtí přemítali o otázkách života a smrti nebo skládali poezii.

Saké a beznaděj

V roce 1995 popsal Kasuga Takeo, bývalý zaměstnanec námořní a letecké základny Tsuchiura, jak vypadaly rozlučkové večery letců před jejich osudovým vzletem. "Popíjeli studené saké a v hale zavládl chaos. Někdo popadl židli a rozbil okno, jiný roztrhal ubrusy. Vzduchem se nesly vlastenecké písně i kletby. Někteří piloti křičeli vztekem, další nahlas plakali. Mysleli na své rodiče a snoubenky, sepisovali poslední vůle, psali dopisy na rozloučenou. To čiré zoufalství se nedá vylíčit," uvedl Takeo.

Krutý byl podle něj už jen výcvik, kterým piloti procházeli. Důstojníci mladé vojáky často surově bili.

"Zmlátili mě tak, že je moje tvář k nepoznání... Kamaráda udeřili, až ztratil vědomí. Odvezli ho do nemocnice, už se nevrátil," poznamenal si do deníku letec jménem Irokawa.

Smutná statistika

Do řad kamikaze byli vybíráni zejména nezkušení nováčci, jejichž smrt nepředstavovala pro armádu citelnou ztrátu. Z výběru byli vyloučeni jen prvorození synové, aby svým rodinám mohli zaručit pokračování rodu. Během 2. světové války ukončilo život sebevražedným náletem na americké vojenské síly přibližně 2800 pilotů, přičemž se jim podařilo zabít 4900 námořníků a 4800 zranit.

Bohužel, z hlediska tehdejší pozice Japonska šlo jen o maření mladých životů a nesmyslné rozbíjení letadel. Americké síly sebevražední piloti na ústup nezahnali.

Zázračné přežití

Jen málokomu z kamikaze se podařilo zlému osudu uniknout. Několik "zázračných" příběhů ale existuje. Například pilot Takehiko Ena se kvůli poruše na zastaralém motoru musel dvakrát vrátit zpátky na základnu a k americkému terči se nezvládl ani přiblížit. Při třetím pokusu měl s sebou v kabině další dva vojáky. Motor však na poslední chvíli opět vypověděl službu a stroj se zřítil do moře. Všichni tři muži z kabiny dokázali doplavat k blízkému ostrovu a strávili tam více než dva měsíce, než je vyzvedla japonská ponorka. Za pár dní na to vybuchla Hirošima a válce byl konec. "Smutnili jsme nad ztracenými přáteli, ale zároveň jsme hned přemýšleli, jak postavíme nové Japonsko," vzpomínal ještě v roce 2015 veterán Takehiko Ena. "Japonci dnes žijí už 70 let v míru a měli by si toho vážit," uzavřel.