Zdroj: Shutterstock
Kamila Drotárová: V Osvětimi viděla věc tak strašnou, že sama nechtěla žít
Drtivá většina lidí, která přišla do Osvětimi, tam našla smrt. Ti, kteří přežili, měli ohromné štěstí. Kamila Drotárová patřila mezi ně, ale za bezmála rok si prošla peklem a opakovaně se dívala smrti do očí.
Hra se smrtí
Kamila Drotárová "ochutnala" v Osvětimi od všeho trochu. Její rodina skončila v plynové komoře, zažila těžkou práci, Mengeleho pokusy, strach o holý život, beznaděj a vyčerpání a hlad, který si lze jen těžko představit.
Poklidný život na Podkarpatské Rusi, kde měl otec před válkou práci, s nástupem nacismu skončil. Neměli nárok na potravinové lístky a žili jen z toho mála, co si sami vypěstovali. Naděje, že válku přežijí v ústraní, vyhasla 19. března 1944. Na odchod z domu měli jen pár minut. Odvedli je do cihelny, kde čekali na příjezd vlaku. Cesta do Osvětimi trvala celý den a celou noc. Nikdo o cílové stanici nic nevěděl, do jednoho se ale lidé těsnící se v dobytčácích obávali nejhoršího.
Mengele
Na rampě stál natěšený Mengele a jemným pokynutím ruky rozděloval nově příchozí do dvou skupin. Kamile vysvětlila význam pravé a levé strany nelítostná dozorkyně. Upozornila na nedaleká krematoria a vysoké komíny jako jedinou únikovou cestu z tábora. Kamila nevěděla, jestli pláče kvůli ztrátě svých blízkých, stejně silně ji totiž zasáhla beznaděj a strach o vlastní život.
V Osvětimi měla velice blízko smrti. Když se zřítily palandy, ti, co spali ve spodních patrech, byli mrtví. Měla výhled do části tábora, kde byli jen muži. Ti odnášeli zplynovaná těla do krematoria. Nejhorší ale bylo, když přijel transport s Romy a ti nešli hned do komor. Stovky jich natěsnali k sobě, polili benzínem a zapálili. Na takové chvíle Kamila nezapomněla do konce života.
Pět týdnů v bezvědomí
Po pěti měsících v táboře byla sedmnáctiletá dívka přesvědčená, že už ji nic horšího potkat nemůže. Omyl. Vytipoval si ji sám Mengele a pět týdnů byla v bezvědomí. Kombinaci léků a ohromné dávky vakcín přežila jen zázrakem. Když se probrala, zachránila ji česká lékařka. Vyjednala jí místo v lágru, kde měla být posilou při rozšiřování zákopů. Byla to těžká práce a dozorci byli stejně vzteklí, nevrlí, děsiví a neústupní jako ti v Osvětimi. Invalidní vojáci si na vězních léčili svoje zmařené životy.
V lednu 1945 byl ohromný mráz a krutá zima. Vězni byli i tak vyhnáni na pochod smrti a mašírovali před ruskou frontou. Ženy se navzájem podpíraly, ale když Kamila nemohla, nechaly ji ležet a přikryly ji senem. Deset dnů ležela na prochladlé zemi a pila vodu z kaluže. Kdyby nenarazila na krávu a nenapila se jejího mléka, zemřela by.
Ani po válce neměla vyhráno. V zuboženém stavu převezli Kamilu do berlínské nemocnice, kde se půl roku uzdravovala. Zemřela v seniorcentru v Moravanech nedaleko Pardubic.
