Japonský kanibalismus za druhé světové války ukázal, že se pojídali civilisté, nepřátelé i vojáci z vlastních řad. A stejně jako tomu bývá i u jiných druhů mas, byly zde dokonce priority, pokud jde o jednotlivé části těl. Které byly nejchutnější?
Dalekosáhlé újmy
Druhá světová válka zlikvidovala mnohé, psychiku lidí samozřejmě nevyjímaje. Zdevastované země se jen velmi pomalu sbíraly z válečných hrůz a ztrát. Zničeno bylo zemědělství, mezilidské vztahy, politika, práce bylo moc, ale peněz málo. Kromě toho, že spousta lidí za válku zaplatila životem, bylo i mnoho těch, kdo naplnili nemocnice a dostávali se z válečných hrůz s většími, menšími či trvalými následky.
Jednou z největších hrůz pak byly i důkazy hovořící o tom, že lékaři v nemocnicích mučili zraněné pro své vlastní potěšení, a dokonce se zde rozjel i kanibalismus.
Naopak případ Hiró Onody ukazuje příběh muže, který se ke kanibalismu uchýlit nechtěl a přežil v džungli třicet let tím, že se živil pouze vařenými banány a kokosy.
Svědectví japonských vojáků
Toshio Tono byl na konci války praktikantem na lékařské fakultě, který byl jedním z těch, kdo zažil kanibalismus v přímém přenosu v halách císařské univerzity v Kjúšú. Zde navíc byli vězni i krutě mučeni. Tono přihlížel tomu, jak japonští vojáci vedli dva americké zajatce se zavázanýma očima do laboratoře patologie, kde se pak stali terčem hrůzných pokusů. „Zajímalo by mě, jestli se jim stane něco nepříjemného, ale neměl jsem tušení, že to bude tak hrozné,“ řekl Tono pro The Guardian v roce 2015. „Pokusy neměly absolutně žádnou lékařskou hodnotu. Byli zvyklí vězňům způsobit co nejkrutější smrt.“
Dalším byl Kenzo Okuzaki, japonský generál, který byl souzen za vlastizradu, protože poukazoval na špatnou morálku a zločiny v armádě. I on zmínil ve svých svědectvích kanibalismus jako jednu z forem, jak se mohli vojáci zachránit. Podle jeho svědectví se pojídali nepřátelé, civilisti a kamarádi ve zbroji. Lidé byli hladoví a bylo jim jedno, čím se zasytí.
Jenže se ukázalo, že důvodem ke kanibalismu nebyl jen hlad, ale že mnozí vojáci jedli lidské maso na důkaz síly a vítězství, protože věřili, že je tento rituál dělal silnějšími.
Ne všechny části lidského těla chutnají stejně
Nejchutnější lidské části
Jak mnohá hrůzná svědectví ukázala, největší pochoutkou lidského těla byla zřejmě játra a vnitřnosti obecně. Lidské tělo ale bylo zužitkováno beze zbytku, většinou zbyly jen kosti.
Pojídáni byli i ti, kdo chtěli svědčit. I z nich se stal dobrý oběd nebo večeře.
Jak se později při procesech ukázalo, velmi často takto byli konzumováni pacienti v nemocnicích i vězni. Podle amerických právníků byla nejméně jednomu vězni odebrána, vařena a podávána japonským důstojníkům.
Mnoho vojáků bylo později za své činy odsouzeno. Ale nejdůležitější bylo množství případů, které se po válce před soudy otevřely. V mnoha případech se dokonce ukázalo, že někteří zajatci i důstojníci byli usmrceni, aby je kanibalští vojáci mohli sníst.
Jeden desátník australské armády si zase vzpomněl, jak objevil několik zmrzačených těl svých vlastních kamarádů. Jen jedinému z těl zůstaly nedotčené jen ruce a nohy.
Případů je spousta
Mezi nejrůznější případy patří vojáci, kteří jedí maso australských vojáků, asijských dělníků a domorodých obyvatel Papuy-Nové Guineje. Právě zde se jednalo o pojídání masa na podporu pocitu vítězství. Na Papui-Nové Guineji japonští vojáci během 100 dnů zabili a snědli asi jednoho vězně denně.
„Zbytek nás odvezli na jiné místo vzdálené 50 mil, kde 10 vězňů zemřelo na nemoc. Na tomto místě začali Japonci znovu vybírat vězně k jídlu. Vybraní byli odvezeni do chatrče, kde jim bylo maso nařezáno z těla, když byli naživu, a byli uvrženi do příkopu, kde později zemřeli,“ řekl jeden z přeživších u soudu.
Kanibalismus není jen otázkou domorodých kmenů v pralesích
Další australský poručík popsal nález rozřezaných zbytků těl jako takový: „Ve všech případech byly pozůstatky takové, že nelze pochybovat o tom, že těla byla rozebrána a porce masa uvařeny.“
Jak se tedy zdá, japonský kanibalismus se zapsal do dějin jako neodmyslitelná součást hrůz druhé světové války.
Zdroje:
ceskobezcenzury.cz, www.lifee.cz, www.prehledne24.cz, cs.wikipedia.org
