Ještě během výcviku v Anglii se Karel Čurda choval jako odvážný a spolehlivý voják. Po vysazení 27. března 1942 na území Protektorátu Čechy a Morava však nic nešlo podle plánu. Jeden z jeho druhů byl obklíčen nacisty a zvolil sebevraždu, druhý utrpěl zranění. Čurda se ukryl v Praze a koncem května se přesunul domů do Staré Hlíny u Třeboně, kde žila jeho matka a sestra s rodinou.

Právě o své blízké se parašutista bál nejvíce. Když noviny přinesly zprávy o atentátu na Heydricha a vypálení Lidic, trnul hrůzou při představě, že by podobný osud stihl i jeho vesnici. Nechtěl mít na svědomí životy svých milovaných, a tak raději zaprodal ty cizí.

Jeho anonymní udání zaslané na četnickou stanici v Benešově zůstalo bez odezvy. Zato v Praze na gestapu si jeho přiznání poslechli s neskrývaným zájmem. Čurda vyjmenoval pražské rodiny, které výsadkářům zajišťovaly úkryty. Ve víře, že učinil maximum pro ochranu svých blízkých, se pokusil o sebevraždu.

Nacisté mu v tom zabránili, protože v něm vycítili cenného kolaboranta. Navíc tu přeci byla slíbená odměna, kterou bylo potřeba někomu vyplatit. Z vypsaných 2 milionů říšských marek byla Čurdovi přiznána celá čtvrtina. A aby mohl mladý přeběhlík začít nový život se vším všudy, gestapo mu přihrálo i byt a německou manželku. Odměnu mu ovšem vychytrale vyplácelo po částech. Co kdyby ho napadlo shrábnout peníze a zmizet?

Tím si Němci pojistili, že Čurda spolupracoval i nadále. Hned na podzim jim pomohl vystopovat parašutisty vyslané v druhé vlně výsadků. Zatýkání a popravy běžely jak na pásu.

Štěstí však Čurda ve svém novém životě nenašel. Nepomohlo ani, že mu německá manželka porodila syna. Za "Jidášovy stříbrňáky" si neuměl kupovat nic jiného než alkohol a měnil se v trosku. Dokonce i nacisté s ním postupem času přestali komunikovat.

Když na konci dubna 1947 kráčel do popravčí cely, byl už zcela apatický. Nepodal ani žádost o milost. Vlastně se mu ulevilo, že to pro něj všechno končí.