Coby sedmnáctiletý se už jako Karel IV. vrátil do Čech, aby napravil situaci po svém otci, rovněž skvělém válečníkovi. Ale podívejme se na příběh popořadě.

Jan a Eliška nebyli zrovna ve shodě

Elišce Přemyslovně a Janu Lucemburskému se 14. května roku 1316 narodil syn a dostal jméno Václav. Hrdá Přemyslovna, která svého mladšího manžela převyšovala vzděláním i intelektem, však nenáviděla panské předáky v čele s Jindřichem z Lipé. Také ona toužila po moci, a právě Janovy přátele považovala za hlavní překážku silné královské moci.

Zdroj: Youtube

Jenže naopak - Jan Lucemburský, odchovaný pařížským dvorem a ochotný ke kompromisům, se s panem z Lipé postupně sbližoval. Eliška však nezůstala bez odpovědi, a i ona se obklopila svými přívrženci z okolí Viléma Zajíce z Valdeka.

Právě tak se vytvořil jakýsi pomyslný začarovaný kruh zájmů dvou šlechtických seskupení, plný zvratů a neklidu. A jak to už tak bývá, nejvíce na tom byl bit samotný Václav, budoucí dědic království.

Skrývání a vězení

Jan Lucemburský byl zaneprázdněn bitvami více než svou rodinou a Eliška se o synka starala sama. I královská kasa se pomalu vyprazdňovala a Eliška cítila nebezpečí. Bála se o svého syna, malého Václava, dědice trůnu. Nejprve se s ním ukryla na Křivoklátě a poté na Lokti.

Jindřichovi z Lipé se však dokonce podařilo Jana Lucemburského přesvědčit, že Eliška chce malého Václava dosadit na trůn už coby malé dítě. A následovala rychlá odveta –král Jan se velmi brzy svým vojskem objevil pod hradem a žádal svou ženu o vstup a o úplnou kapitulaci. I když se to neobešlo ani bez krátké přestřelky a boje, královna otevřela brány a vzdala se.

Jan se odmítal trůnu vzdát a tři povstalce dokonce podrobil právu útrpnému, čímž dosáhl toho, že veškerá vina padla na Elišku. Vilém Zajíc z Valdeka byl poté zbaven úřadu nejvyššího maršálka ve prospěch Jindřicha z Lipé. A pozornost se obrátila i k princi Václavovi. Toho vzali matce a zavřeli jej na dva měsíce do vězení. To Václava navždy poznamenalo, o čemž svědčí i jeho pozdější zápisky kronikáře Beneše Krabici z Weitmile.

I přes vězení divoká puberta

I když na vězení nikdy nezapomněl, dětství a pubertu měl Václav, později Karel IV., divoké. Byl to hoch byl vzpurný a rozpustilý, takže i jako malý chlapec, který musel byl vydán do královy moci, se srdnatě bránil.
Rozzuřený Jan Lucemburský byl slepý vzteky a šílený zradou. I když válčení miloval nade vše, odmítal se koruny vzdát, a proto poslal svého syna Václava na dvůr strýce, francouzského krále Karla IV. Sličného, po kterém později Václav přijal i jméno.

Život u dvora

Na strýcově dvoře byl Václav nejprve ze strategických důvodu oženěn. V sedmi letech si vzal Blanku z Valois a na francouzském dvoře zůstal až do 17 let. Dostalo se mu tam skvělé výchovy i vzdělání a coby princ přijal po svém strýci jméno Karel IV.
A už tam přičichl i k umění boje. Karel IV. turnaje miloval. I pro jeho lásku k boji se příliš nezdráhal, když ho jeho otec poslal do války do Itálie, kde dospěl z chlapce v muže, a později i do zbídačelých Čech, aby zde napravil situaci. Bylo mu tehdy pouhých 17 let a v Čechách působil jako zástupce Jana Lucemburského.

Předčasná dospělost v Itálii

Karel získal typickou rytířskou výchovu – turnaje nejprve sledoval a pak se jich i sám účastnil. V Itálii si i užíval pozornosti tamních krásek.

I když měl s otcem mnoho společného, od jeho stylu života se distancoval. Ten podle českých kronikářů podléhal prostopášnosti a zhýralosti.

Čechy našel Karel IV. ve zuboženém stavu, jelikož stejně jako on sám, i jeho otec stále více miloval vřavy bitev a války. Zatímco tedy jeho otec stále válčil v Evropě, Karel se snažil dostát svému úkolu a postavit Čechy na nohy. S podporou papeže Klimenta VÍ. tak dosáhl titulu krále římského.
Poté, co Jan Lucemburský padl v bitvě u Kresčaku, se Karel stal i českým králem a později i římským císařem a Čechy za jeho vlády dosáhly největší moci a věhlasu, jaké kdy měly. Za své sídlo si navíc zvolil Pražský hrad. A to už měl pubertu dávno za sebou.

Zdroje:

www.novinky.cz, www.odmaturuj.cz, www.ceskatelevize.cz