Španělský král Filip II. a jeho manželka Marie Portugalská měli společné prarodiče, a byli tedy velmi blízkými příbuznými. Dědičné choroby fyzického i mentálního charakteru nebyly v jejich rodu ničím neobvyklým. Jejich jediný syn Karel na to ošklivě doplatil.

Marie zemřela krátce po porodu a Karla se ujaly rozmazlující tety. Piplaly ho, a zřejmě ho i litovaly, protože chlapec trpěl různými neduhy a kulhal. Postupem času se ukázalo, že na tom není moc dobře ani po intelektuální stránce - učení mu nešlo a ani ho nezajímalo. Zato se neustále vyptával otce, kdy už mu bude konečně svěřena nějaká významná funkce.

Na to ale Filip II. nijak nespěchal. Ačkoli Karla v roce 1560 uznal právoplatným dědicem trůnu, děsily ho jeho záchvaty vzteku. Navíc existovala znepokojivá svědectví, podle nichž "don Carlos" nacházel potěšení v týrání zvířat. Benátský vyslanec Hieronymo Soranzo o něm napsal, že je "odporný a zvrácený, opéká si zvířata zaživa a jednoho ševce nutil sníst boty, se kterými nebyl spokojen".

Krále Filipa II. stál nevyvedený syn spoustu nervů. Netušil například, jak má Karla vyvázat ze zásnub s dcerou francouzského krále Jindřicha II. Alžbětou. Správně vytušil, že Karel byl pro manželský svazek zcela nezpůsobilý. Diplomatickou krizi nakonec vyřešil tím, že se s Alžbětou oženil sám.

Když na něj syn naléhal, aby ho konečně zapojil do vlády nad zemí, král mu šalamounsky přidělil pozice ve dvou významných orgánech: v Radě Kastilské a v Radě Aragonské. To však Karla ještě víc rozlítilo, protože si svou kariéru představoval trochu jinak, než že bude celý den sedět v paláci a mudrovat se starci. Chtěl se postavit do čela vojska - ale o tom nemohla být ani řeč.

V roce 1562 Karel spadl ze schodů a utrpěl vážný úraz hlavy, při němž přišel dočasně o zrak. Lékař Andreas Vesalius mu během obdivuhodného chirurgického zákroku odstranil část lebky a Karel se nakonec zotavil. Po psychické stránce se teď už ale projevoval jako hotový šílenec.

Když se procházel ulicemi města a kdosi na něj nešťastnou náhodou vylil z okna trochu vody, rozčílil se doběla a rozkázal dům vypálit. Málem zavraždil dva sluhy, kteří ho "otravovali". Za bílého dne a na veřejnosti se pokusil zabít vévodu z Alby, jemuž král svěřil vedení vojsk v Nizozemí, což byla Karlova vysněná funkce.

V lednu roku 1568 král Filip II. zatkl svého syna v jeho ložnici. Okna nechal zabednit, dveře zamknout. Protože don Carlos začal vyhrožovat sebevraždou, stráže z pokoje odnesly i veškeré ostré předměty. Králův psychopatický syn už z domácího vězení neměl vyjít živý.

Pokusil se držet protestní hladovku, ale nevydržel to, a dny hladovění prokládal momenty obžerství. Historikové se domnívají, že se u něho vyvinula porucha příjmu potravy, která mu podlomila už tak chatrné zdraví a uspíšila jeho konec. Ten nastal 24. července roku 1568, dva týdny po jeho 23. narozeninách.