Karol Pazúr pocházel z obce Krompachy na východním Slovensku a vyučil se vazačem knih. Když v roce 1939 vypukla válka, bylo mu 22 let a nehodlal si ničit budoucnost riskantní odbojovou činností. Naopak se připojil k Hlinkově gardě a odešel bojovat po boku Němců proti Sovětskému svazu.

Z kabátu do kabátu

Během operací byl zajat Rudou armádou a rychle o sobě začal tvrdit, že je zapálený komunista, aby mu Sověti neublížili. Šel tam, kam vál vítr, až se dostal do 1. čs. armádního sboru. V roce 1944 už tušil, že Německo má válku prohranou, a vstoupil do komunistické strany.

Pazúr se neustále bál, že na něho někdo vytáhne kolaborantskou minulost, a tak se všemožně snažil okolí přesvědčit, jak silná je jeho nenávist k Němcům. Hned po osvobození se přihlásil na okresním úřadě a ptal se, jestli v okolí nejsou nějací zrádní Němci zasluhující trest. K jeho zklamání se mu dostalo záporné odpovědi.

Krvelačná touha popravovat kolaboranty ho přivedla na přerovské nádraží, kam zrovna přijel vlak s karpatskými Němci. Pazúr se svým plukem nechali cestující vystoupit a začali je vyslýchat. Ačkoli většina z nich předložila doklady o bezúhonnosti a někteří s sebou měli i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání, Pazúr na místě všechny obvinil ze spolupráce s nacisty.

Střílel matky i kojence

71 mužů, 120 žen a 74 dětí bylo odvedeno do Horní Moštěnice a v noci byli všichni zastřeleni na místním vršku zvaném Švédské šance. Pazúr neušetřil ani děti, naopak je nejprve nechal sledovat, jak popravuje jejich rodiče, než přišla řada na ně. Osobně postřílel i několik nemluvňat. Ne všechny popravené zabila kulka hned, masový hrob se podle svědků ještě hýbal, když vrazi odcházeli.

Masakr vzbudil v obci obrovský rozruch a velitel místní sovětské posádky Popov hned na druhý den vydal příkaz Pazúra zadržet. Ten ale mezitím zmizel a zdálo se, že ho v poválečném zmatku nikdo nenajde. Teprve v roce 1947 se podařilo postavit ho před soud.

Pazúr zpočátku tvrdil, že měl proti svým obětem důkazy a žádná nemluvňata ve skupině neviděl. Svědectví ho ale přiměla k přiznání. Na otázku, proč zabil i zcela nevinné kojence, reagoval slovy:

"No co jsem měl s nimi dělat, vždyť jsme jim zabili rodiče!"

Verdikt soudu byl nanejvýš překvapivý: Pazúr byl odsouzen k pouhým sedmi rokům vězení. Proti rozsudku se navíc drze odvolal, protože ho považoval za nepřiměřený.

Odvolání však podal i vojenský prokurátor Anton Rašla, který pro Pazúra požadoval trest smrti. Soud nakonec obžalovanému trest zvýšil na dvacet let.

Ty si ale Pazúr nikdy neodseděl. Po několika letech v něm Státní bezpečnost objevila oddaného patolízala a prezident Klement Gottwald vydal příkaz k jeho propuštění.

Ověšen metály

Válečný zločinec měl v komunistickém režimu na růžích ustláno. Práce pro StB mu přinášela řadu výhod i ocenění. A protože se skutečně neštítil vůbec ničeho, stal se funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a každý rok se účastnil oslav Povstání.

Na jedné takové akci ho v roce 1969 potkal i prokurátor Rašla. "Pazúr byl celý ověšený metály a choval se suverénně jako nějaký zasloužilý hrdina. S blahosklonným úsměvem mi podal ruku a řekl mi: 'Já vám odpouštím - to byla tenkrát taková doba'," vzpomínal trpce prokurátor.

Karol Pazúr dožil klidně v Banské Bystrici, kde roku 1976 zemřel ve věku 59 let.