Karol Pazúr: Největšímu českému masovému vrahovi udělil Gottwald milost

3. březen 2020 četba na 4 minuty
Památník na Švédských šancích

Památník na Švédských šancích

Foto: Deník / Petra Poláková-Uvírová

Druhá světová válka skončila a lidé se vraceli do svých domovů. Dne 18. června 1945 zastavil na přerovském nádraží transport vezoucí 265 obyvatel středního Slovenska, které Hitlerův režim odsunul do Sudet. Skupina zahrnující karpatské Němce, Maďary a Slováky už do rodného kraje nikdy nedojela. Na rozkaz poručíka Karola Pazúra byli všichni tu noc zastřeleni.

Karol Pazúr pocházel z obce Krompachy na východním Slovensku a vyučil se vazačem knih. Když v roce 1939 vypukla válka, bylo mu 22 let a nehodlal si ničit budoucnost riskantní odbojovou činností. Naopak se připojil k Hlinkově gardě a odešel bojovat po boku Němců proti Sovětskému svazu.

Z kabátu do kabátu

Během operací byl zajat Rudou armádou a rychle o sobě začal tvrdit, že je zapálený komunista, aby mu Sověti neublížili. Šel tam, kam vál vítr, až se dostal do 1. čs. armádního sboru. V roce 1944 už tušil, že Německo má válku prohranou, a vstoupil do komunistické strany.

Pazúr se neustále bál, že na něho někdo vytáhne kolaborantskou minulost, a tak se všemožně snažil okolí přesvědčit, jak silná je jeho nenávist k Němcům. Hned po osvobození se přihlásil na okresním úřadě a ptal se, jestli v okolí nejsou nějací zrádní Němci zasluhující trest. K jeho zklamání se mu dostalo záporné odpovědi.

Krvelačná touha popravovat kolaboranty ho přivedla na přerovské nádraží, kam zrovna přijel vlak s karpatskými Němci. Pazúr se svým plukem nechali cestující vystoupit a začali je vyslýchat. Ačkoli většina z nich předložila doklady o bezúhonnosti a někteří s sebou měli i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání, Pazúr na místě všechny obvinil ze spolupráce s nacisty.

Střílel matky i kojence

71 mužů, 120 žen a 74 dětí bylo odvedeno do Horní Moštěnice a v noci byli všichni zastřeleni na místním vršku zvaném Švédské šance. Pazúr neušetřil ani děti, naopak je nejprve nechal sledovat, jak popravuje jejich rodiče, než přišla řada na ně. Osobně postřílel i několik nemluvňat. Ne všechny popravené zabila kulka hned, masový hrob se podle svědků ještě hýbal, když vrazi odcházeli.

Masakr vzbudil v obci obrovský rozruch a velitel místní sovětské posádky Popov hned na druhý den vydal příkaz Pazúra zadržet. Ten ale mezitím zmizel a zdálo se, že ho v poválečném zmatku nikdo nenajde. Teprve v roce 1947 se podařilo postavit ho před soud.

Pazúr zpočátku tvrdil, že měl proti svým obětem důkazy a žádná nemluvňata ve skupině neviděl. Svědectví ho ale přiměla k přiznání. Na otázku, proč zabil i zcela nevinné kojence, reagoval slovy:

"No co jsem měl s nimi dělat, vždyť jsme jim zabili rodiče!"

Verdikt soudu byl nanejvýš překvapivý: Pazúr byl odsouzen k pouhým sedmi rokům vězení. Proti rozsudku se navíc drze odvolal, protože ho považoval za nepřiměřený.

Odvolání však podal i vojenský prokurátor Anton Rašla, který pro Pazúra požadoval trest smrti. Soud nakonec obžalovanému trest zvýšil na dvacet let.

Ty si ale Pazúr nikdy neodseděl. Po několika letech v něm Státní bezpečnost objevila oddaného patolízala a prezident Klement Gottwald vydal příkaz k jeho propuštění.

Ověšen metály

Válečný zločinec měl v komunistickém režimu na růžích ustláno. Práce pro StB mu přinášela řadu výhod i ocenění. A protože se skutečně neštítil vůbec ničeho, stal se funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a každý rok se účastnil oslav Povstání.

Na jedné takové akci ho v roce 1969 potkal i prokurátor Rašla. "Pazúr byl celý ověšený metály a choval se suverénně jako nějaký zasloužilý hrdina. S blahosklonným úsměvem mi podal ruku a řekl mi: 'Já vám odpouštím - to byla tenkrát taková doba'," vzpomínal trpce prokurátor.

Karol Pazúr dožil klidně v Banské Bystrici, kde roku 1976 zemřel ve věku 59 let.

Akční letáky