Narodil se roku 1622 v Šumperku a nebýt okupace města Švédy, nikdy by z něj neodešel. Do žádných bojů se zapojovat nechtěl, jak sám tvrdil, byl člověkem míru a pera, nikoliv meče, a proto opustil Moravu, odjel do bezpečí bavorského Landshutu a poté do Vídně, kde se stal magistrem práva a filozofie.

Po vysvěcení v roce 1656 a pobytu v Dolním Moravici odešel roku 1668 za svým přítelem Kašparem Sattlerem zpátky do Šumperka a byl povýšen na děkana. Dalších deset let si budoval reputaci respektovaného a ctnostného děkana, dokud ho František Boblig nepřipravil o všechno.

Inkviziční procesy odstartovaly obviněním obyčejné žebračky z čarodějnictví. Spolu se dvěma kumpánkami byla na louce na okraji Losin upálena zaživa. Inkvizitor Boblig se stal obávaným pojmem nejen pro měšťany, kteří se báli nařknutí, ale i pro děkana Lautnera, jenž za posvátným posláním vymýtit ďáblovy společnice z kraje viděl něco jiného.

Nelítostný inkvizitor

A domníval se správně: Boblig brutální torturou získával vynucená přiznání a rozšiřoval obvinění na další osoby, nařčení se nakonec nevyhnuli ani lidé z vyšších vrstev. Lautner vytušil, že Bobligovým cílem je obohatit se majetkem upálených a popravených. Osobně se ho to dotklo ve chvíli, kdy se terčem stala rodina Sattlerových.

V roce 1679 tribunál zatknul Marii Sattlerovou, manželku jeho přítele Kašpara. Rodina patřila k nejbohatším v Šumperku, pro Bobliga a ostatní to znamenalo velké odměny. Při jejím vyslýchání si počínal opravdu surově, a ač Sattlerová mučení dlouho trpěla, nakonec zazpívala. Udala svého manžela, dceru Alžbětu i Lautnerovu hospodyni Zuzanu Voglickovou. Nakonec ukázala i na děkana.

Boblig se Lautnera, svého hlavního konkurenta a nejhlasitějšího odpůrce tribunálu, toužil jednou provždy zbavit, jenže zatknout duchovního nebylo snadné. Postupně se mu povedlo proti Lautnerovi nashromáždit výpovědi 30 svědků a s povolením biskupa Karla II. Z Lichtenštejna-Kastelkornu mohl děkana zatknout.

Obvinění ze záhrobí

„Nic nepřiznávám. Nemohu své svědomí zatížit,“ odpověděl Lautner ve své vazbě v mohelnické škole. Boblig zatím střádal stále nové důkazy a úspěšně odrážel pokusy Lautnerových přátel duchovních o jeho propuštění.

Proti Lautnerovi Boblig použil nejenom svědectví živých obětí a čarodějnic, ale také mrtvých. Všechny výpovědi se shodovaly na tom, že Lautner pořádal čarodějnická shromáždění na Petrových kamenech, pořádal a účastnil se orgií, korunoval čarodějnické královny apod. Děkana však nezlomil, pořád si stál za svou pravdou. Boblig musel přitvrdit.

Mučení španělskou botou, palečnicí a skřipcem Lautnera nepřinutilo k žádnému doznání, což určitým způsobem nahrávalo Bobligovu tvrzení, že za Lautnerovou rezistencí vůči tortuře stojí ďábelská moc. Boblig v mučení znovu přitvrdil, až konečně děkana zlomil.

Největší potupa

Lautner 28. června 1684 podepsal protokol o své vině. Zlomený duchovní se sice stále snažil alespoň zmírnit svůj trest, setkal se však s neúspěchem. Samotný papež Inocenc XI. mu na dopis odpověděl, že pokud by z těchto činů obvinili jeho, spasitelná spravedlnost by si žádala, aby byl světu příkladem a nechal se veřejně upálit.

Rozsudek padl 13. září 1685, Lautner měl skončit v ohni. Před popravou ho zbavili kněžské hodnosti, cihlami mu vydřeli do krve místa na těle, kde obdržel kněžské pomazání, a byl nakopnut knězem. Větší potupy se duchovnímu dostat nemohlo. Jeho upálení 18. září přihlíželo na 20 tisíc lidí z celého okolí.

Čarodějnické procesy na losinském panství trvaly až do roku 1696 a celou dobu je vedl František Boblig. Jeho zapříčiněním zemřelo kolem 100 osob.