Středověká města činila vše pro to, aby počestné obyvatele uchránila před kontaktem s "nečistým" vykonavatelem hrdelních trestů. Popravčí mistr měl vyhrazeno zvláštní místo v kostele, do města vstupoval vlastní brankou a obvykle směl navštěvovat jen jednu krčmu, a to ještě se svolením krčmáře. Také tady mu byl přidělen zvláštní stůl, ke kterému v době jeho nepřítomnosti nikdo jiný neusedl. Konala-li se tancovačka, přítomní hosté mohli katovi dovolit jeden sólový tanec s vlastní manželkou, jinak popravčí do kola nesměl.

Život v takové izolaci nebyl příliš lákavý, a tak se tato práce většinou dědila z otce na syna, kterému by stejně nebylo jiné povolání umožněno. Dcery se zase nemohly provdat za někoho jiného než opět kata, díky čemuž katovské pokolení nevymřelo. V případě, že město o svého popravčího přišlo a nesehnalo nového, mohl se novým katem stát někdo z odsouzených, komu byla dána šance svou vinu odčinit nečistou prací.

Přes své nezáviděníhodné společenské postavení bývali popravčí mistři slušně zabezpečeni. K základnímu platu dostávali zaplaceno i za jednotlivé popravy a mučení, a navíc často provozovali tajné "vedlejšáky". Mezi pověrčivým lidem kolovaly nejpodivnější recepty, jak si přičarovat štěstí, zdraví a lásku, nebo jak ochránit dobytek před zlými silami. Mezi nejcennější amulety patřil v tomto ohledu kus provazu, na kterém se houpal oběšenec, dále to byly různé části těla popravených, od vlasů a nehtů až po palec pravé ruky a penis. Popravčí byl jediným možným dodavatelem tohoto magického materiálu a ceny mohl nastavit vysoko. Byly zaznamenány i případy, kdy kat odlil z hrdla sťatého muže krev a dobře ji poté zpeněžil.

Víra v kouzelnou moc viselců přetrvala až do novověku. Z roku 1608 se dochoval dopis, jímž císař Rudolf II. vyzval kutnohorské havíře, aby nasbírali co nejvíce mechu z lebek a kostí nahromaděných pod popravištěm.
Ještě v roce 1923 se pak po popravě v pražské pankrácké věznici vrhl dav lidí k šibenici s otevřenými noži. "Trnul jsem, co se bude dít – a oni šli řezat třísky pro štěstí," zapsal si tehdy inspektor Zdeněk Bubník. "Měli jsme co dělat, abychom nádvoří vyklidili. A abychom uchránili provaz z oběšeného."

Vedlejší příjem popravčích však nespočíval jen v prodeji amuletů, ale také v přípravě a prodeji léčebných lektvarů, které na rozdíl od mechu rostoucího pod šibenicí skutečně zabíraly. Kati se v léčitelství vycvičili díky tomu, že museli podezřelým po mučení hojit rány a ulevovat jim od bolesti.

Nějaké ty peníze navíc si čas od času vydělali přijetím úplatku od bohatých rodin, jež si tak chtěly pojistit, že jejich odsouzený příbuzný nebude před smrtí trpět.

Jak vidíme, popravčí mistři rozhodně nepatřili k chudině; naopak, katovny v některých městech připomínaly spíš hospodářské dvory než skromné obydlí vykořeněnce. Popravčí mívali vlastní koně a drožky a zaměstnávali početný personál. Cnostný lid se jim přesto až do moderních věků vyhýbal obloukem.